eHerold | Medailonky

Karel Veliký

grafik@ujancaku.net — 2008-04-24T16:42:43+02:00

Karel Veliký

Před jedenácti stoletími vládl skoro celé západní Evropě jediný muž. Tento statečný válečník, chytrý politik, mecenáš umění a vzdělanosti se stal vzorem pro všechny další vladaře středověku.

Karel I. Byl původem Frank, příslušník národa, který vtrhl do římské říše po jejím zhroucení a pak se usadil ne severu dnešní Francie. Když se stal roku 768 po Kr. králem, byla jeho země ještě malá a navíc ohrožovaná Francouzi. Karel je však po několika bitvách přemohl a vpadl do severní Itálie. Bojoval jak proti lidu žijícímu na území dnešního Maďarska, tak proti Sasům v Německu. Hned zpočátku své vlády vytvořil vojenskou organizaci, která díky svému důslednému vyzbrojení a vycvičení byla schopna uskutečnit dobyvatelské války proti nevěřícím. Při podrobování pohanských saských kmenů, dobývání Bavorska a Lombardie (severní Itálie) a zabírání území Avarů (Hunů) v Maďarsku vytvořil modelovou armádu složenou z dobře vycvičených jednotně vyzbrojených pěších oddílů a z úderného vojska obrněných jezdců (prvních rytířů).

V roce 778 se Karel Veliký vypravil se svým vojskem do Španělska, aby zastavil muslimy, kteří tam žili, před dalším rozpínáním do Evropy. Karel Veliký netoužil jen po ovládnutí co největšího území, ale snažil se také přivést své nové poddané ke křesťanské víře. Pro dosažení tohoto cíle se nezastavil před ničím. Když překročil Pyreneje, narazil na odpor nejen muslimů, nýbrž i křesťanských Basků. Postup franského vojska byl zastaven u Zaragozy. Po reálné úvaze Karel Veliký nastoupil zpáteční pochod a při přechodu přes Pyreneje přepadli místní Baskové zadní voj jeho vojska, který byl veden bretaňským markrabětem Rolandem a přes hrdinný odpor jej celý zničili. O tomto hrdinském odporu a událostí kolem této porážky bylo vytvořeno mnoho legend, z nichž „Píseň o Rolandovi“ nalezla ohlas v celé středověké Evropě.

Karel Veliký se nesmířil s prvním neúspěchem. Boje pokračovaly v následujících letech a tak v roce 795 se mu podařilo dobýt část území za Pyrenejemi, kde založil Španělskou marku se sídlem v Barceloně. Poté došlo na porážku Avarů, kteří z Panonie podnikali výpravy proti Byzanci a Franské říši. Po počátečních neúspěších se na další výpravě v letech 795–796 podařilo spojeným silám Franků, Friaulců a Slovanů zničit avarskou ozbrojenou moc.

Ze stručného výčtu válečných úspěchů Karla Velikého je patrné, že jeho dobytá říše byla skutečně obrovská a její hranice sahaly na východě až po střední Dunaj, na západě k Atlantiku a Severnímu moři a na jihu k Apeninám a řece Ebru. Byla zdrojem života tohoto feudálního státu a velením nad získanými novými územími byli odměňováni bojovníci – feudálové – a tak současně podněcováni k novým výbojům.

V zemích, které Karel Veliký dobyl, prováděl reformy a možná proto, že sám byl nevzdělaný, podporoval učenost a založil mnoho škol, převážně církevních. Papež Lev II:, hlava křesťanské církve, ho za to odměnil tím, že jej korunoval v roce 800 v bazilice sv.Petra v Římě na římského císaře. Stal se tak zakladatelem největšího středověkého státu, Franské říše, a právem se mu dostalo tohoto výjimečného titulu – Carolus Magnus (francouzsky Charlemagne), Karel Veliký.
Poté došlo k reorganizaci Franského státu:právo platilo pro všechny poddané, zákonodárství bralo ohled nad zvyklostmi dobytých zemí, snahou bylo přizpůsobit zákony potřebám všech národů. Karel Veliký jmenoval pro každou oblast správce, hrabata (latinsky comes, francouzsky comte), která byla závislá na císaři. Takzvaní missi dominici (královští dozorci) projížděli touto obrovskou říší a kontrolovali místní správy. Karel Veliký vyžadoval od příslušníků říšské elity přísahu věrnosti a svolával každoročně sněm do Cách. Přicházeli tam především vojenští velitelé, biskupové a nejbohatší muži. Tak alespoň měla určitá část obyvatelstva účast na správě říšských záležitostí.

Karel Veliký přitahoval ke svému dvoru nejmoudřejší muže své doby z nejrůznějších zemí a podporoval tak vzdělání národa. Anglosas Alkuin založil slavnou školu, v níž se opisovaly latinské rukopisy, které získal v Itálii a v Byzanci, zakládal církevní školy pro základní vzdělávání lidu a sám sestavoval učebnice. Slavná palatinská akademie, kterou prý navštěvoval sám císař, byla rovněž dílem Alkuinovým. Ve velkých městech dobytých zemí byly vytvořeny školy vojenského výcviku, v nichž dominoval boj ručními zbraněmi – tedy převážně mečem, který byl oblíbenou císařovou zbraní. Karel Veliký byl velkým znalcem zbraní a své zkušenosti, které získal v bojích, jichž se osobně zúčastnil, využil i při jejich výrobě. Byl také velkým zastáncem ozbrojené jízdy a zde již můžeme pozorovat její rozvoj, který byl základem již tehdy se tvořící vojenské třídy, která jen o něco později dostala název rytířská.

Hlavním městem tehdejší Franské říše byly Cáchy (Aachen, Aix-la-Chapelle), které se staly kulturním střediskem Evropy a karolinská renesance byla proslulá velkým oživením antické kultury. Model vládnutí, který Karel Veliký vytvořil, se stal cílem největších panovníků pozdního středověku.

Sám Karel Veliký byl obr asi 190 centimetrů vysoký, v době, kdy průměrná výška muže byla kolem 167 centimetrů. Údajně měl však vysoký, pištivý hlas.
Pyšnil se železným zdravím. Od mládí se věnoval vojenskému výcviku a vynikal v šermu mečem a v jízdě na koni. Svá vojska vedl osobně ve většině svých vojenských tažení, kterých bylo více než šedesát.

Karel Veliký zemřel roku 814 po zimní chřipce. Byl pohřben v katedrále v Cáchách. Na jeho náhrobek byl umístěn zlatý relikviář s jeho podobiznou a jednoduchým nápisem: „ Zde leží ostatky křesťanského císaře Karla Velikého, který vládl prospěšně a důstojně Franskému království po čtyřicet sedm let“.
I když slavná doba Karla Velikého byla jen epizodou v politickém, vzdělanostním a vojenském vývoji Evropy, kdy jeho velký duch hledal stále nové cesty pro vzkříšení kulturního odkazu starého světa, zůstává pro nás bojovníkem, který stál v čele svých armád a vždy zvítězil.

Josef Kuneš

Další informace na heslo Karel Veliký na Wikipedia.

Evžen Savojský

grafik@ujancaku.net — 2008-03-17T14:51:25+01:00

Evžen Savojský
(vyšlo ve čtvrtletníku Herold – šermířské listy 2/2002)

Princ Evžen Savojský (1663–1736) markýz ze Saluzza a Carignamu se narodil jako Francouz. Byl nevelké postavy, ošklivý a neduživý.Jeho rodina se za něho styděla, a snažila se ho uklidit do ústraní kněžského stavu.Ale on s tím nebyl srozuměn a pokusil se o přijetí do francouzské armády. Tam však zažil ponižující odmítnutí. To jej však neodradilo od zájmu po vojenské kariéře, a tak se přidal k dobrovolníkům, kteří roku 1683 vyrazili na pomoc Vídni obležené Turky. Tam prokázal tak mimořádnou odvahu, že byl okamžitě povýšen na velitele dragounského pluku. Při zpětném dobývání Uher naplnil Evžen svůj dřívější příslib, že se stane slavným vojevůdcem a ve věku 34 let se stal vrchním velitelem habsburských vojsk. Současně získává pověst nejslavnějšího turkobijce všech dob.

Pod vedením vojevůdce a lotrinského vévody Karla V. dosáhl Evžen Savojský roku 1696 hodnosti generalissima a rok nato rozdrtil osmanskou armádu v bitvě u Zenty, vpadl do Bosny a dobyl Sarajevo, čímž donutil tureckého sultána uzavřít mír. Rozhodující bitva u Zenty stála Turky 30 000 padlých, přišli o 9000 dvoukolových vozů, tisíce koní a velbloudů. Větší část Uher a Sedmihradsko byly zbaveny turecké nadvlády. O dva roky později v roce 1701 Evžen porazil Francouze u Chiary v severní Itálii a ovládl Montovu. Nad stejným protivníkem triumfoval o pět let později u Turina. Za spoluúčasti vojevůdce Marlboroungha se podílel na úspěších u Hochstädtu, Oudenaarda a Malplaquetu. Dík jeho vítězstvím nad Turky u Petrovaradína (1716) a Bělehradu (1717) dosáhla habsburská monarchie na Balkáně největšího rozsahu.

Vojevůdce Evžen Savojský krácel ve stopách svého krajana habsburského vojevůdce Raimunda Montecuccoliho, jemuž je přisuzován výrok, že k vedení války je třeba trojího – peněz, peněz a zase peněz. Byl stoupencem reformní politiky císaře Josefa I. na počátku 18. století a jeho nástupci Karlu VI. Radil, aby dědičné nároky své dcery Marie Terezie podepřel početnou armádou a plnou státní pokladnou, a nikoliv formálními diplomatickými zárukami.

Princ Evžen se stavěl na odpor proti sňatku dědičky trůnu s Františkem Štěpánem Lotrinským, aby nebyla Francie utvrzována na svých tradičních protihabsburských postojích. Navrhoval naopak sňatek s Maxmiliánem Josefem Bavorským, čímž by se monarchie zbavila jednoho z nejnebezpečnějších protivníků. Ze stejných důvodů odmítal snahu španělských dvořanů císaře Karla VI. o zavlečení státu do imperiální politiky ve světovém měřítku. Evžen Savojský se osvědčil i jako mírový vyjednavač roku 1714 v Rastattu a o čtyři roky později v Požarevci, stejně jako místodržitel v Rakouském Nizozemí (Belgii).

Evžen Savojský byl štědrým mecenášem a kultivovaným člověkem, zcela v duchu doby. Ve Vídni nechal vybudovat honosný zámek Bevedere, vlastnil rozsáhlou knihovnu a dopisoval si s významnými učenci, zejména s Leibnizem a Voltairem.

Evžen Savojský vybojoval 24 bitvy a byl třináctkrát raněn. Zemřel roku 1736 s titulem předsedy Císařské válečné rady.

Josef Kuneš

Další informace na Wikipedia v českém jazyce.

Vilém Dobyvatel

grafik@ujancaku.net — 2008-02-09T16:58:01+01:00

Vilém Dobyvatel
(vyšlo ve čtvrtletníku Herold – šermířské listy 4/2004)

Největšího rozmachu dosáhla normanská moc za vévody Viléma Normanského, který velel tažení do Anglie v r. 1066. Normanům se povedlo proměnit Anglii v normanské království. Během své vlády postavili na obranu dobytého území řadu hradů, ale stavěli také kostely, kláštery a katedrály.

Vilém I. Dobyvatel (1028–1087) byl synem Roberta, vévody normanského. Jako nemanželské dítě dostal přídomek Levoboček, jeho otec si však vynutil, aby baroni se zavázali Vilémovi věrností. Na normanský trůn Vilém nastoupil ve věku pouhých sedmi let, ale skutečně začal vládnout až o 10 let později. Jeho dětství bylo poznamenáno hrůznými událostmi ve své rodině a tyto poznatky mu dodaly mimořádnou tvrdost, tělesnou zdatnost, odolnost, velkou odvahu a pevné odhodlání. Tyto vlastnosti předurčily Viléma k cestě výjimečného válečníka a vůdce. Musel být tvrdý, aby přečkal mocenské zápasy a brzy si získal pověst zdatného vojáka a rafinovaného politika. Roku 1047 ve své zemi potlačil povstání a začal budovat jednu z významných říší Evropy. Na svou dobu byl nezvykle věrný své ženě Matyldě, jež mu dala devět dětí a loď Mora, na které odplul při dobývání Anglie.

Po vítězné bitvě u Hastingsu se stal Vilém pánem Anglie. Když konečně dospěl po 550 km dlouhé cestě, která se vyznačovala tvrdostí vůči poraženým obyvatelů, dospěl do Londýna. Tam byl Vilém ve Westminsterském opatství na Boží hod vánoční roku 1066 korunován králem.

Převzetí moci Normany se setkalo s odporem v Northumbrii při hranicích s Walesem a Kentu. Nepokoje byly zvlášť silné na severu, kam na pomoc připlouvaly lodě z Dánska. Vilém v odpověď zpustošil území od Yorku až po Durham. Další odpor v kraji East Anglia, vedený Herewardem Bdělým, byl potlačen v bitvách roku 1071. Roku 1072 král Vilém potvrdil svou svrchovanost tažením proti skotskému králi Malcolmovi, který v Anglii podněcoval k neustálým vzpourám. Byl poražen a Normanským zábor Anglie byl tak dovršen. Vilémovo vítězství u Hastingsu mělo hluboké důsledky. Svým stoupencům rozdal pozemky, přičemž část výnosů museli odvádět svým novým pánům. Ti pak mohli platit zase králi.

Aby měl přesnou představu o tom, kolik na daních a jaké množství vojáků z nového království dostane, dal Vilém roku 1085 pořídit soupis anglických vlastníků půdy a jejich majetku. Tak vznikla tzv. Kniha posledního soudu (Domesday Book). Tyto zápisy byly chovány v chrámu ve Winchesteru a podle nich byly stanoveny berně. Jako první byl zapsán král, který vlastnil přes 1000 rytířských hradů a statků, dále tam bylo zapsáno 600 normanských baronů, přes 800 podvasalů, a dále pak v menšině sedláci a otroci. Celkem bylo v té době asi 30 milionů obyvatel, což se dá vysvětlit jedině hrůzami předešlých válek.

Král Vilém byl se svými rytíři spojen poutem, které je odlišovalo od nevolníků obdělávajících půdu. Další překážkou, kterou musel neustále překonávat byl jazyk. Zatímco šlechta mluvila francouzsky, podmaněné obyvatelstvo mluvilo i nadále anglosaštinou. Nová angličtina, obsahující germánské a francouzské prvky se objevila až za několik století.
Za poraženého krále Harolda existovaly silné vazby mezi Anglií a Skandinávií. Nyní Vilém jako vévoda Normanský a král anglický přiblížil zemi ke kontinentální Evropě.
Vilém Dobyvatel měl ještě mnoho potíží s nepřáteli, hlavně s francouzským králem Filipem I. Svedl s ním několik bitev. Když projížděl po jedné z vítězných bitev spáleništěm, spadl náhodou z koně a těžce se zranil Byl odvezen do kláštera blíže Rouenu a tam zemřel. Tak zemřel král, který byl neobyčejně výrazným zjevem anglických dějin.

Josef Kuneš

Další informace na Wikipedia v českém jazyce.

El Cid Campeador

grafik@ujancaku.net — 2007-11-19T09:34:17+01:00

El Cid Campeador
1040–1099

Jmenoval se Rodrigo Díaz del Vinar-jinak známí jako El Cid neboli „pán“ a byl jedním z nejpozoruhodnějších hrdinů středověku. V nejznámějších podáních jako literární postava je líčen jako statečný, hrdinný, věrný, nesmiřitelný nepřítel a muž cti.

Narodil se kolem roku 1040 v kastilsko-leónské šlechtické rodině a stal se brzy vysokým představitelem opozičního hnutí šlechty. Vyznamenal se v bojích s Maury, kteří měli v té době obsazenou velkou část Španělska.

Po pádu arabské dynastie Ummánovců roku 1031 se říše Maurů rozpadla na řadu soupeřících knížectví. A v té době začíná „reconquista“ (znovudobytí) zemí, které uchvátili Maurové. Její počáteční léta zrodila španělského hrdinu Rodriga Díaze del Vinar, zvaného pro své hrdinské činy El Cid Campeador-Pán Bojovník. Za vlády krále Alfonse VI.velel armádě, ale z ní byl vyhoštěn pro podezření ze zrady.

Boje s muslimy vyžadovaly od křesťanských bojovníků přizpůsobení se jejich taktice a užívání zbraní.Obě strany používaly luky, ale muslimové byli v jejich užívání daleko sběhlejší. V boje muže proti muži se ukázaly velké, těžké a široké meče křesťanů lepší, než lehké a zakřivené jejich soupeřů.

Legend o El Cidovy bylo napsáno mnoho.Některé z nich mu blahořečí, jiné mu zlořečí. Z těch dobrých je známo, že El Cid založil první nemocnici pro malomocné ve Španělsku roku 1067 poté, co se ustrnul nad žebrákem, který se odhalil jako biblický Lazar a slíbil mu boží ochranu.

Jako většina napůl legendárních hrdinů měl i El Cid slavného koně – s pochybným jménem „Babieca“ (hlupák). Dostal ho darem od svého kmotra, který prý pronesl tento přídomek, když si mladý hrdina ze všech nabízených koní vybral zdánlivě to nejošklivější a nejvíc nemotorné hříbě. Později se ukázalo, že tento „Babieca“ byl jedním z nejslavnějších koní, jaké byli v tehdejším křesťanském vojsku.

Stal se žoldnéřem, jehož těžká jízda se nechávala najmout k boji od křesťanských i muslimských panovníků. Svůj největší čin – dobití Valencie z rukou Maurů dokázal s pomocí převážně muslimské armády. Přestože vládl jménem kastilského krále Alfonse VI. Učinil z Valencie vlastní državu a přeměnil jí v nedobytnou pevnost.

Celý jeho život byl nepřetržitou řadou bojů s odvěkým nepřítelem a jeho sláva jako nepřekonatelného bojovníka s mečem ho stavěla do nejpřednější řady tehdy již slavných šermířů středověku. Vybojoval mnoho soubojů z nichž některé byly zaznamenány soudobými kronikáři. Aby se vyřešil spor mezi Kastilií a Navarrou utkal se s navarrským šlechticem Jiménem Garcesem v němž s převahou zvítězil.

Památkou na hrdinský boj za nezávislost vznikající španělské národnosti byl napsán epos Poema de Mio Cid (Píseň o Cidovi), složený asi v letech 1140–1160 opěvující jeho hrdinské činy. V legendě vystupuje jako prostý rytíř, hrdina reconquisty. Praví se v ní, že El Cid zvítězil i ve své smrti. Jeho tělo ozbrojené a obrněné, upevněné vzpřímeně na bílém koni, přimělo zastrašenou maurskou armádu k ústupu.
Hrdina reconquisty El Cid zemřel náhle ve Valencii 10. července 1099. Bylo mu tehdy necelých 55 let.

Josef Kuneš

Další informace:
Informace na Wikipedii v českém jazyce.

Don Juan

grafik@ujancaku.net — 2007-10-29T07:54:09+01:00

Don Juan
Juan de Austria, levoboček čísaře Karla V.

Je až k neuvěření, a jakou vytrvalostí nás provázejí legendy a smyšlenky o největším milovníkovi všech dob, o Donu Juanovi. Tento proslulý kavalír a svůdce krásných žen žije v našem povědomí tak vytrvale, že si jej někdy skutečně představujeme jako nesmrtelného a všudypřítomného.

O tuto všudypřítomnost se postarali zprvu historikové, později spisovatelé, dramaturgové i filmoví producenti, kteří nám tohoto hrdinu ve svých dílech nepřestávají připomínat. Kdo byl ve skutečnosti tento nesmrtelný hrdina tak mnohých legend, pověstí, románů, divadelních her a filmů?

Původem byl nemanželským synem císaře Karla V. a uznaným za nevlastního bratra španělským králem Filipem II. Byla mu předurčena dráha duchovní, ale již v mládí projevil příliž neklidnou povahu a tak si vymohl vojenskou kariéru. Již od mládí prokazoval vojenské nadání a jeho úspěchy v ovládání zbraní byly pověstné.

V roce 1568 jej španělský král jmenoval velitelem loďstva ve Středozemním moři. V dalších letech mu bylo svěřeno velení nad španělským vojskem proti tureckému kmeni Morsiků, které porazil ve velké bitvě blízko Granady.

Po tomto úspěchu byl postaven do čela spojeného loďstva Svaté ligy a v září roku 1571 poráží daleko početnější loďstvo Turků v bitvě u Lepanta. V této bitvě osvědčil svojí osobní statečnost a zdatnost. Bylo mu tehdy necelých 24 roků a jeho postavení tak mladého admirála vzbudilo v celé Evropě obdiv.

Tento úspěch dokázal mladý admirál dokonale využít. Cestoval pomalu se svými vítěznými galérami a všech přístavních městech se nechal oslavovat. Nejprve se zdržel 4 neděle v Janově, kde byl v Pallazzo Doria obklopen skvělým dvorem. Všechny ženy byly do mladého velkoadmirála zamilovány. Potom následovaly oslavy v Neapoli a tam bylo ještě rušněji. Turnaje a plesy se střídaly s církevními slavnostmi. Byla mu odevzdána hůl vojevůdce a byl vysvěcen prapor Svaté ligy.

Zatím na lodích, které očekávaly vojevůdce se jen cvičilo ve střelbě a šermu. K čemu to cvičení ve střelbě a šermování? Vždyť každý věděl, jak se má rozmáchnout a seknout. Mužstvo bylo nespokojeno nečinností a reptalo.

Na jedné z admirálových lodí se nalézal i budoucí slavný spisovatel Miguel de Cervantes Saavedra, který o Don Juanovi napsal mnohé z jeho bouřlivého života. V bojích pod jeho velením přišel sám spisovatel o levou ruku, která mu byla roztříštěna kulí nepřítele.

Slavná vojevůdce konečně přijel v noci z Neapole. Celé město bylo na nohou. Nábřežní třída v Messině byla vyzdobena od paláce k paláci. Les vlajek šlehal k slunečnímu nebi.

Galéry Dona Juana dÁustria kotvily v mořské úžině. Admirálská loď zůstávala v blízkém přístavu. Na její zádi byl vztyčen mohutný zlatý kříž, vedle něho plál na vysokém stěžni prapor Svaté ligy, věnovaný místokrálem v Neapoli a vysvěcený v Santa Chiara. Vedle znaku papeže byl vpravo španělský, vlevo benátský. A ještě tam visel čtvrtý znak: byl to znak císařova syna a velkoadmirála.

Všechny úspěchy a sláva měly na velkoadmirála neblahý vliv. Toužil po stále větší moci. Když dobil Tunis, přál si jej získat jako své království, a dal své přání vyřídit králi Filipovi II. Ten se zalekl a přestal Dona Juana podporovat vojensky i finančně. Příštího roku pak byl Tunis opět ztracen.

Ale Don Juan chtěl vládnout. Upíral své zraky na různé státy. Po všem vztahoval ruce. Afrika, Řecko, Janov, nic se mu nezdálo nedostupné. I po koruně anglické a francouzské. Nakonec byl poslán do Nizozemí. Také tam, jako by mu kynula koruna. Ale zde ztroskotal. Snad sem byl poslán proto, aby nemohl uskutečnit své dobyvatelské plány.

Zemřel ve třiatřiceti letech ve Flandřích, uprostřed polí mezi svými vojáky. Pleť měl černou, jakoby spálenou. Když ho otevřeli, srdce jako by mu sežehl oheň. Museli jeho tělo rozčtvrtit, aby ho mohli tajně převézt do Španělska. Tak ho nakonec nenáviděli jeho nepřátelé, že mu nepřáli ani hrob v rodné zemi. Jeho posledním přáním bylo, aby ležel v hrobě po boku svého otce císaře. Tím bodou zaplaceny všechny jeho služby. Don Juan ďAustria, mýtus stále živý, odpočívá v královské hrobce v paláci Escorial.

A jaký byl Don Juan skutečný, když nestál právě v čele svých vojsk?

Don Juan byl nejen statečný, ale i krásný muž, kavalír, který byl proslulý svým štěstím u žen. Byl také výborným šermířem, což velmi často dokazoval při soubojích se vými odpůrci, většinou pro pletky se ženami. U tehdejšího panovnického dvora si před ním nebyla jista žádná krásná žena a s oblibou se snažil získávat přízeň u vdaných žen. Je známo, že milostné záležitosti tohoto druhu přinášejí více potíží než radostí a tak jich nebyl ušetřen ani náš záletník, což mu přinášelo účast na mnohých soubojích, z nich vycházel vždy vítězně. Jak se o něm říkalo, žil tak rušným životem, že mu ani nestálo za to, vkládat svůj kord do pochvy. Poněvadž měl mnoho vlivných příbuzných z aristokratických rodů, byly jeho prohřešky vždy nějak omluveny a tak za svá dobrodružství nebyl nikdy stíhán.

Tolik ve stručnosti o soukromém životě Dona Juana ď Austria.

Od časů vlády španělského krále Felipa II. se až po naše časy měnila postava Dona Juana a jeho činy v literatuře podle dob a autorů.

První Don Juan se objevil jako hlavní hrdina ve hře španělského dramatika Tirsa de Moliny roku 1630. Tirsova "comedie famosa" mluví o Donu Juanovi Tenoriovi, v čemž ji následuje většina literárních prací pozdějších.

Cendarme de Bévotte v díle "La Légende de Don Juan (1911) a Hans Heckel ve své práci "Das Don Juan Problém in der beure Dichtung (1915), uvádějí ve svých pojednáních ke dvěma stům autorů, kteří se zabývali problémem dona Juana. Mnozí se jím budou zabívat i v budoucnu, neboť postava dona Juana je problémem včerejším, dnešním i zítřejším.

Po pracích líčících Dona Juana jako bezcitného zvrhlíka, vnesli romantikové do Juanovi postavy rysy lidskosti a utrpení. Don Juan přestává být šablonou milostných dobrodružství a stává se hrdinou dramatu prokletím prostřednosti, která dona Juana obklopuje a s níž zoufale bojuje.

Podle Theodora Schrädera (don Juan Sage 1912) a A. Farinelliho (Don Giovanni 1896), je počátkem všech ság o donu Juanovi komedie "Tan largo mo lo fiáis", napsaná prý Calderonem kolem roku 1620. Tirsův "el Burlador de Sevilla y Convidado de Pietdra" byl proveden roku 1630. Pak následují další španělští autoři dramatikové a romanopisci dona Juana. Zorilla (1844), Camoanor (1866), aj. Italové: Cirognini (1652), Giliberto (1652), Goldoni (1760) aj. Francouzi: Dorimon (1650), Moliére (1760), Balzac (1830, Musset (1832), Merimée (1834), Dumas (1836), Gauthier (1838), Baudelaire (1857), Regnier (1908), Roetand (1915), Delteil (1931, aj. Němci: Mozart na ital. text (1778), Gluck (1761) balet, Schiller (1797), Lenau (1851), Jelusich (1906), z ostatních autorů pak např. Byron (1818), Puškin (1830, Tolstoj (1863), Shaw (1903), a jiní.

O mnoho později vstoupil do literatury druhý a takzvaný "pravý don Juan", z části historická osobnost hraběte Miguela z Maňary, kterou zpracoval Mérimée, Tolstoj, Delteil a jiní.

Tuto polohistorickou legendu kronikářsky doložil Lorenco di Bradi v díle "Don Juan, le légende et ľ histoire" (1930), v němž vypisuje život dona Juana de Maˇara Vincentello de Leca, který žil v letech 1626 až 1679.

Věříme, že nelze předvádět postavu Juanovu do jiných dob a jného prostředí, než v jakém žil. A jen v této podobě může být postava dona Juana lidsky a umělecky pravdivá, tak, že až přes téměř pěti věků může ještě mnoho říci čtenářům dneška.

Romantická postava dona Juana nám tak zůstává v literatuře zachována nejen v historickém podání, ale i v novějším pohledu. Ještě snad je vhodné připonenout se jeho rytířské heslo, které nám svým obsahem dokazuje, že don Juan ď Austria byl především bojovníkem a pak teprve vším ostatním.

NEC IGNI NEC FERRO
Nepodlehne ani ohni, ani meči.

Josef Kuneš

Literatura:
Bruno Franck-Cerventes
M. se Cervantes - Don Juan
Delteil - Don Juan
Shaw - Don Juan
J. Toman - Don Juan
H. Heckel - Don Juan

Další informace:
Informace na Wikipedii v anglickém jazyce.

Černý princ

grafik@ujancaku.net — 2007-10-15T08:05:29+02:00

Černý princ
(vyšlo ve čtvrtletníku Herold – šermířské listy 4/2004)

Anglický král Eduard III. Měl s Filipou Hennegavskou 13 dětí, z nichž nejstarší byl Eduard, později zvaný „ Černý princ“. Tento královský syn Eduard princ Waleský, Byl mladík snědé tváře a na tehdejší dobu malé postavy (165 cm). Byl uznáván jako statečný bojovník, byl výborným šermířem a jezdcem na koni a již ve svém mládí se účastnil několika menších bitev. Jeden soukromí kronikář o něm napsal, že se v bitvách dokázal „rozzuřit jako čert“.

Píše se rok 1346 a u města Kreščaku (Crécy) se formují anglické a francouzské oddíly v přípravě k velké bitvě. Pravé křídlo svěřil anglický král velení svému šestnáctiletému synovi Eduardovi, zvaného též podle svého rodiště Eduardem Woodstockým (1330–1376), nebo podle oblíbeného černého brnění Černým princem.

V této pro Francouze tak kruté porážky velel Černý princ malé armádě sestavené kolen tisíce welšských pěších bojovníků a téměř třem tisícům lučištníků, jejichž střelecké dovednosti nemohly odolat těžkooděné řady francouzských rytířů. Když byli pod nimi šípy usmrceni jejich koně, na zemi se pak v těžké zbroji nemohli vážně uplatnit.

Černý princ měl po svém boku čtyři významné rytíře Podvazkového řádu a několik členů hraběcích rodů z Warwicku a Oxfordu. Jelikož bojovali v předních řadách, dostali se do obklíčení francouzskými pěšími bojovníky, kteří v jednu chvíli strhli prince z koně, ten však byl v nejnebezpečnější chvíli zachráněn svým praporečníkem Richardem Fitzimonsem, který jej vzal k sobě na koně a tak jej v nejhorší chvilce odvezl do bezpečí. Jeden z pobočníků sir Godfrey Harcourt byl tak poděšen nebezpečím, v němž se princ nacházel, že naléhavě žádal jeho otce, krále Eduarda III. Který bojoval v předních řadách, aby mu poslal posily. Král vydal ten dodnes známý a slavný povel „ať ho nechají získat vlastní ostruhy !“. Přesto ale v tichosti poslal svého pobočníka biskupa z Durhamu s dvaceti rytíři na posílení princova bočního křídla.

Když po přechodném krátkém příměří vypukla v r. 1335 nová válka, anglický král Eduard III. přistál v Calais a pustošil sever Francie, jeho statečný syn pronikl se svým vojskem do Guyenne, kde po několika vítězných bitvách připojil i kraj Poitou a stal se tak vládcem v anglických državách na jihozápadě Francie. Vojensky zasahoval do poměrů v Kastilii, kde se snažil omezit francouzský vliv. V roce 1367 porazil při tažení do Kastilie a Navary Francouze v bitvě u Navarretty.

Ještě před tím však zvítězil s početně slabším vojskem nad králem Janem Dobrým, čímž se potvrdilo jeho skvělé vojevůdcovské nadání. Mezi zajatci byl i sám král Jan a jeho nejmladší syn Filip, dále 18 hrabat a 800rytířů. V kronikách se píše, že se Černý Princ choval k zajatému králi jako gentleman a při večeři k níž krále pozval, stál u jeho stolu, i když jej zajatý král pozval a žádal, aby si přisedl.

Zajetí krále Francie však měnilo situaci. V březnu roku 1357 byl smluven mír. Jan Dobrý však nebyl propuštěn ze zajetí, ale odvezen do Londýna. Stalo se tak, a Černý princ při vjezdu do anglické metropole jel při jeho boku na koni prostě ustrojeném, zatímco král Jan jel na koni nádherně vyšňořeném. Anglický král Eduard III. I jeho syn Černý princ se chovali k zajatému Janovi velmi pozorně, ale propustit jej nehodlali.

Král Jan se chtěl vysvobodit ze zajetí a tak uzavřel s Eduardem III. Smlouvu, že mu odstupoval značnou část Francie. Tam však tato dohoda nebyla přijata a boje začaly znovu. Anglické vojsko táhlo na Paříž, ale po několika bitvách po vyčerpání obou armád byl sjednán mír v Brétigny roku 1360.Anglický král se vzdal nároků na francouzský trůn, ale byl uznáván za pána na mnoha částech Francie. Král Jan Dobrý byl propuštěn za 3.mil.zlatých dolarů.

Mír v Brétigny přerušil válku Anglie s Francií jen na několik let. Po nepokojích byl pověřen správou obsazených krajů Francie Černý princ. Ten platíval velkomyslně dluhy i za přátele a zejména výprava do Kastilie na jejíž trůn si činil nárok ho stála hodně peněz, které bylo zapotřebí získat daněmi. To vyvolalo další válku pro Anglii nevýhodnou.

Anglické vojsko začalo brzy trpět vyčerpaností a nedostatkem potravin a tak ustupovalo. Už to nebylo to vojsko, jako dříve a král Eduard byl stár.
Černý princ se po návratu z Kastilie ocitl ve špatném zdravotním stavu a tak musel být převezen roku 1371 do Anglie, kde posléze zemřel. Jeho smrtí byli anglické vojsko značně oslabeno, tím spíše,že na straně Francouzů byl connetablem slavný vojevůdce rytíř Bertrand de Quesclin.

Anglický král Eduard III. Ztratil v posledních letech svého života téměř vše, co dlouhým úsilím získal. Jeho syn, který měl být následníkem trůnu zemřel o rok dříve než on sám.

Eduard, princ Waleský, zvaný Černý princ byl pochován roku 1376 v katedrále města Canterbury, kde má nádherný náhrobek.

A ještě jedna drobnost z jeho pestrého života. Podle historické myšlenky získal princ Waleský Eduard,zvaný Černý princ odznak pštrosího pera a devizu „Ich dien“ vítězstvím u Kreščaku roku 1346 nad českým králem Janem Lucemburským, kterému sňal péro z přilby,když král padl v bitvě. Historická skutečnost je o něco prozaičtější. Odznak pštrosího pera zdědil po své matce Filipě. Přezdívka Černý princ je odvozena od erbu, kterého používal k válečným účelům. Deviza „Ich dien“ není původu německého, ale pochází z galského nářečí „Eich Dyn“, a znamená „Váš člověk“.Tedy deviza, která je hodná ocenění, případně následování.

Odznak zhotovený k pohřbu Černého prince 1376 zobrazuje Eduarda, jak klečí před svatou trojicí. Pásek, jimž je odznak ovinutý, je podvazek, znak rytířského řádu založeného jeho otcem Eduardem III.

Josef Kuneš

Další informace:
Informace na Wikipedii v českém jazyce.

Gonzalo Fernández de Córdoba

grafik@ujancaku.net — 2007-08-27T20:07:34+02:00

Gonzalo Fernández de Córdoba
1453–1515

Patří mezi ty trvale oslavované a obdivované vojevůdce španělských vojsk,který se proslavil v několika významných bitvách proti žoldnéřům ve francouzských službách.

Fernández pocházel z bohaté patricijské rodiny a již od mládí projevoval vojenské nadání. Šerm s mečem a později i právě vznikajícím rapírem a těžkým kordem byl jeho velikou láskou a později,když se stal proslulým vojevůdcem, zaváděl výcvik šermu do svých vojsk. Mimo výcvik šermu zaváděl švýcarskou pěchotní taktiku, která mu v několika bitvách způsobila mnoho nesnází a někdy i porážek.

Gonzalo Fernández de Córdoba

Fernández se stal v průběhu války s Granadou úspěšným vojevůdcem nově vzniklé španělské monarchie a na samém počátku 16.století vrchním velitelem jejích vojsk v Itálii. Aragonský rod,tehdy zasnoubený s rodem kastylským,již několik let vládl v Neapolsku,na Sicilii s Sardinii.

V roce 1502 se úspěšně bránil v jihoitalské pevnosti Bartletta proti Francouzům a po příchodu posil porazil armádu vévody de Nemours u Ceringnoly. V následujících letech se stal proslulým právě pro dokonale vycvičenou a úspěšnou španělskou „infantérii“ (pěchotu).

Gonzalo de Cordóba dokázal využít řady významných faktorů. Díky staletým bojům s Araby a Maury proběhlo konstituování nábožensko-národnostního vědomí španělského národadříve než v jiných zemích Evropy.

Nemajetná vojenská šlechta (hidalgové) byla sice hrdá,ale dokázala se přizpůsobit jisté míře kázně a neodmítala bojovat pěším způsobem tím spíše, že v těchto bojích mohla uplatnit své umění šermu, které jim bylo vždy blízké. Mimo to nepodléhala dobové manýře a dík praktickým zkušenostem velitele de Cordoby bojovala s přiměřeně dlouhým kopím, tak jak to několikrát zažila v bojích se švýcarskými landcknechty. Kopí mělo tehdy délku 3 metry. Mimo výcviku s tímto kopím nebylo zanedbáváno ani cvičení s mečem, štítem a dýkou.

Gonzalo Fernández de Córdoba – socha

V bitvě u Ravenny roku 1512 mrštní a dokonale vycvičení Španělé překonali hradbu pětimetrových pík, dostali se těžkopádným německým landsknechtům „na tělo“, a byli by je vyhladili do jednoho, kdyby je nezachránilo francouzské těžké jezdectvo.

Tři roky na to Gonzalo Fernández de Córdoba zemřel. Stal se tvůrcem pěchoty, která po staletí nenalezla protivníka. Za všechny tyto úspěchy zůstává Španělsko vděčno tomuto slavnému vojevůdci, jehož zásluhou zůstalo obávanou vojenskou velmocí po mnohá další staletí.

Josef Kuneš

Další informace:
Informace na Wikipedii v anglickém jazyce.

Přemysl Otakar II.

grafik@ujancaku.net — 2007-08-27T19:32:13+02:00

PŘEMYSL OTAKAR II.
kolem roku 1233–26. srpna 1278

Pohlédněme do tváře jednoho z největších přemyslovských králů, jistě největšího, nebýt jeho tragického pádu nebýt zemětřesení , jež následovalo, když se dílo velkého architekta zřítilo. Setkáme se s králem „železným a zlatým“ s Přemyslem Otakarem II.

V roce 1241, když se panování krále Václava I. Chýlilo ke konci, vystoupil proti němu jeho vlastní syn , tehdy sotva čtrnáctiletý Přemysl. Za podpory skupiny nespokojených šlechticů postavil se Přemysl do čela vojenského povstání s požadavkem, aby byl jmenován spoluvládcem. Po dvouletých bojích jeho otec Václav I. nad povstalci zvítězil a odbojný syn byl nakrátko uvězněn.

Přemysl Otakar II.

Roku1251 vymřel po smrti vévody Fridricha rakouský panovnický rod Babenbergů. Rakouská šlechta si vybrala za vládce nad rakouskými zeměmi českého kralevice Přemysla. Aby si zajistil vládu v Rakousku, oženil se mladý Přemysl s o mnoho let starší asi padesátiletou dědičkou panství Babenbergů Markétou.

Po smrti svého otce krále Václava I. nastoupil roku 1253 na český trůn jeho syn Přemysl Otakar II. Byl to schopný a cílevědomý vladař, král s povahou válečníka, který usiloval o nadvládu nad sousedními zeměmi, hlavně Rakouskem.

Pro své bohatství byl Přemysl Otakar II. nazýván králem zlatým a králem železným proto, že vyžadoval od šlechty naprostou poslušnost /železnou kázeň/. Nutil šlechtu k vojenskému výcviku a sám často prokazoval svou zdatnost v šermířských soubojích. V berlínském museu je uložen jeden z jeho bojových mečů, má rukojeti i čepeli znaky českého lva a znamení kříže.

Ctižádostivý král Přemysl Otakar II. vážně usiloval o získání císařské koruny a proto připravoval křížovou výpravu proti Prusům. Roku 1254 porazil pohanské Prusy v bitvě u Rudavy a přijali křesťanství. Tímto vítězstvím si Přemysl Otakar II. zajistil silný vliv ve Slezsku a v Polsku. Současně se stal vážným kandidátem štaufské strany na císařský trůn. Jeho kandidaturu potvrdila papežská kurie.

země Přemysla Otakara II.

Roku 1257 zaútočil Přemysl Otakar II. se svým vojskem na Bavorsko, byl však poražen u Mühldorfu. Musel se vzdát Sušicka. O dva roky později vypuklo ve Štýrsku povstání proti uherské nadvládě. Syn Bély IV. Štěpán byl vypuzen ze země a vévodství bylo nabídnuto Přemyslu Otakarovi II. za vojenskou pomoc. Tak se babenberské dědictví opět spojilo v rukách českého krále.

O tři roky později /1260/ se strhla bitva u Kressenbrunnu /na Moravském poli/ mezi uherským králem Bélou IV. A Přemyslem Otakarem II. kroniky píší až o 100 000 bojovnících na české straně a o 140 000 na uherské straně. Pověstná česká jízda těžkooděnců /král železný/ porazila uherskou jízdu, a vzápětí na to vtrhla do Uher, kde obsadila Prešpurk a jiné hrady.

V letech 1266 a 1267 se uskutečnily tři vojenské výpravy do Bavor, kde byl uzavřen kompromisní mír a další křížová výprava do Prus, v níž český král sledoval získání územních zisků. S tím však nesouhlasil papež.

Nový uherský král Štěpán se nemohl smířit se ztrátou Štýrska a tak vpadl do Rakous. V bitvě došlo k pokusu o zajetí krále Přemysla blíže hory Semering, avšak neúspěšně. V dalších úspěšných bitvách bylo dobyto celé Kransko, Slovensko i Bratislava. Ještě v roce 1273 se uskutečnil vpád Kumánů na Moravu, Štýrska a Korutan. Přemysl shromáždil vojsko o síle 60 000 mužů, překročil Dunaj a zamířil k Šoproni. Tam byl sjednám dočasný mír.

V roce 1274 nový německý panovník Rudolf Habsburský požadovat, aby se Přemysl Otakar II. vzdal rakouských zemí. To samozřejmě bylo odmítnuto a Rudolf proto vyhlásil nad Přemyslem říšskou klatbu, která přikazovala šlechtě, aby vypověděla českému králi poslušnost. Proti Přemyslu Otakarovi II. se postavila nejen rakouská šlechta, ale i většina české šlechty, vedená jihočeskými Vítkovci. Ti byli nespokojeni s tím, že král zasahoval do jejich rodového majetku. Aby posílil svou královskou moc zakládal Přemysl Otakar II. Mysl Otakar II. Na jejich panstvích početná města, hrady a kláštery.

Roku 1276 začal Rudolf Habsburský proti Přemyslovi válku, ve které se rakouská šlechta přidala na jeho stranu. Ještě téhož roku byl český král vojensky přinucen vzdát se všech rakouských zemí.

S tak potupnou porážkou se Přemysl Otakar II. nemohl smířit. Uchýlil se do Brna, kde shromažďoval vojsko. Ještě jednou se pokusil vojenským tažením porazit Rudolfa Habsburského. V bitvě na Moravském poli byla však Přemyslova vojska oslabena zradou některých českých šlechticů a sám Přemysl zabit.

Přemysl Otakar II. se zapsal do dějin jako vládce železné pěsti, mohutné energie, pracovitosti, osobní ctižádosti. Faktem zůstává, že svou expanzivní diplomacií dokázal český stát zformovat ve středoevropskou velmoc. Český král vladařil v devíti zemích.

Pod náporem spojeneckých nepřátel mnohdy i z vlastních řad nalezl český král v troskách svého impéria smrt. Velký přemyslovec se dožil asi 45 let (kolem roku 1233–26. srpna 1278). Král železný a zlatý je pochován v Saské kapli svatovítské katedrály.

Josef Kuneš

Další informace:
Informace na Wikipedii

Jan Žižka z Trocnova

grafik@ujancaku.net — 2007-08-11T00:37:37+02:00

JAN ŽIŽKA z Trocnova
kolem roku 1360–11. října 1424
(vyšlo ve čtvrtletníku Herold – šermířské listy 1/2003)

Jana Žižku z Trocnova známe jako nikdy neporaženého husitského vojevůdce, tvůrce husitské bojové taktiky a státníka revoluce. Narozen kolem roku 1360 v chudém jihočeském rodu, od mládí jednooký, byl nucen obstarávat si obživu ve vojenských službách jako námezdný žoldnéř a byl jistý čas dokonce jako šlechtický člen lapkovské družiny. Roku 1410 se zúčastnil v čele české vojenské posily po boku polského vojska vítězné bitvy u Grunwaldu proti Řádu německých rytířů.Před tím však byl královským listem zproštěn všech obvinění a dokonce byl v té době pasován na rytíře.

Poslední léta před vzplanutím revolučních bojů prožil jako králův “čeledín,” tedy člen ozbrojené stráže. Na historickou scénu vstoupil roku 1419, kdy za podzimních bojů v Praze se zasloužil o dobytí Vyšehradu. Po smíru, v němž Praha Vyšehrad ztratila, odešel s houfem svých věrných do Plzně, odkud byli nuceni v březnu roku 1420 odejít. Zamířili k novému revolučnímu středisku – k Táboru. Při cestě byli přepadeni přesilou panského vojska, jemuž se pod velením Žižkovým ubránil v památné bitvě u Sudoměře. Šťastně dospěli na Tábor, jehož prvního budování se Žižka účinně zúčastnil a stal se jedním ze čtyř vedoucích vojenských hejtmanů .Pod jeho velením zaznamenalo táborské vojsko rozhodné úspěchy a stalo se první vojenskou mocí v zemi.

Pod velením Jana Žižky zvítězilo husitské vojsko v mnohých bitvách nejen proti německým křižákům, ale i proti vnitřním nepřátelům z řad české šlechty. Žižka se roku 1421 postavil proti extrémnímu pikarství, jež ohrožovalo jednotu tábora, ale současně bojoval proti všem živlům v husitství , jež oslabovaly společnou frontu.

Hlavní Žižkovou zásluhou bylo, že pochopil význam stálých vojsk /”polních obcí”/. Předtím se ozbrojené družiny šlechty a měst jen občas spojovaly v “landfrýdy” /Lanfried = zemský mír/ k potírání veřejných škůdců. Polní obce musely být podřízeny tvrdé kázni, neměly ztratit svou bojovou hodnotu a stát se přítěží pro vlastní zemi.

Z tohoto zorného úhlu je třeba hodnotit historický význam důkladně propracovaného polního řádu roku 1423, jehož autorství se připisuje Žižkovi. Husitský vojevůdce v mnohém ohledu předbíhal svou dobu, ať už šlo o využití terénu, dosud nevídané nasazení palných zbraní v polních bitvách, nebo dosažení maximální součinnosti všech druhů vojsk. Přiznal nevýhody defenzivní taktiky, využívání vozové hradby, vyvažování rychlostí a tím i překvapivostí ústupu nebo postupu. Ničení živé síly protivníka v bitvě i při pronásledování přinášelo značný psychologický účinek. Poslední křížové výpravy nejednou opouštěly bojiště bez jakéhokoliv odporu.

V Žižkově vojenském řádu byla rovněž vyjádřena pravidla chování bojovníků v boji, za pochodu i odpočinku.

Ač ztratil Jan Žižka roku 1421 i druhé oko, zůstal v čele husitských vojsk a nadále se v rozhodné míře podílel na politických rozhodnutích. Jeho snahou byl společný boj proti zkažené církvi a králi Zikmundovi. Roku 1423 po neshodách v táborském bratrstvu přešel do východních Čech, kde s tamními orebity vytvořil nový bojový svaz . Tvrdě porazil síly panských odpůrců a roku 1424 stál vlastně před cílem svého snažení – před sjednocením hnutí proti společnému nepříteli. Nenadálá smrt 11. října 1424 překazila jeho státnické plány.

Jan Žižka jako vojevůdce je právem považován za největšího vojenského génia českých dějin.

Svým jménem symbolizoval životní program “sloužím myšlence”, který je konec konců i jeho životní zpovědí. To vše, víc než cokoliv jiného, znázorňuje pravdu nejen jeho poslání, ale i povahy, v níž vše je jednoduché, a v prostotě své nikoliv bez rysu velikosti….

O šermířském umění Jana Žižky toho mnoho nevíme, jisté však je,že než se stal vojevůdcem husitů , zúčastnil se mnohých bitev a šarvátek, v nichž byl nucen bojovat s mečem v ruce. A nepochybně úspěšně, jak dokazoval svým dobrým fyzickým stavem.

Ze zápisků středověkých kronikářů…

Legenda o tom, jak Jan Žižka z Trocnova přišel o druhé oko. Dle vyprávění středověkých kronikářů při obléhání hradu Rabí přišel Žižka o druhé oko. Tento výjev byl znázorněn na hradní bráně, a byl tam do té doby, než ji zbourali.

Když objížděl slavný vojevůdce Husitů Jan Žižka hrad a zkoumal jak jej dobýt, vyklonil se z okna věže purkrabí Přibík Kočovský a zavolal na Žižku.

“To jsi ty Žižko?
“A kdo jinej by to měl bejt” odpovídá voláním Žižka.
“Tak se podívej, jak se trefím” zvolal Přibík a vystřelil mu šípem ze samostřílu druhé oko.

Z jiného vyprávění však víme, že Žižka nepřišel o druhé oko šípem vystřeleným z kuše, ale třískou, která se odštěpila od stromu do něhož narazila střela.

Přibík Kočovský však nezavolal “tak se dívej” nýbrž zvolal “krejž holého” - tak to skutečně stálo na bráně. To jako měl volat aby si Žižka zakryl holý obličej – tak to stálo skutečně vytesáno na bráně. “Jinak že Přibík za nic neručí.”

To všechno jsou výmysly našich kronikářů. Žižka dobyl hrad Rábí dvakrát a to brzy za sebou. Poprvé zahubil všechny kněze, mnichy i novicky. Pak pochytal rodinu purkrabího a ten před smrtí prosil Žižku, aby ušetřil děti slovy “krejž holého”. Tedy spisovně “chraň holátka”. Žižka děti ušetřil, což byl na tehdejší poměry akt nevídaný a proto byl na paměť vytesán na bránu.

Pak se to všechno nějak zamotalo a při druhém obléhání vznikla chaotická vyprávění, která jsou v dnešních učebnicích vydávána za historickou skutečnost.

Skutečnost, že Žižka při obléhání hradu Rábí přišel o oko je nezvratná. A to vše ostatní?

Věřte, či nevěřte středověkým kronikářům.

Josef Kuneš

Další informace:
Informace na Wikipedii

Alfréd Veliký

grafik@ujancaku.net — 2007-08-11T00:30:33+02:00

Alfréd Veliký

Anglosaské kroniky hovoří o "ohnivých dracích" (kometách) na obloze, bouřích a hladomoru, jež zvěstovaly první vpád Dánů do Anglie roku 793. Strašlivá znamení se potvrdila: dánské hordy zemi terorizovaly a po roce 865 se loupeživé nájezdy změnily v invazi a okupaci. Kentský král se snažil Dány uplatit, ale ti si vzali jen peníze, potom jeho říši a nakonec i Northumbrii a Mercii.

Roku 870 se okupanti obrátili na Wessex, kde se setkali s tuhým odporem. Zde vládl král Alfred (vládl 871–891), velmi vzdělaný, znamenitý vojevůdce a stratég. Hned v prvním roce své vlády vybojoval devět bitev a přinutil Dány hledat si kořist jinde. Roku 876 se Dánové vrátili pod vedením krále Guthruna. Alfréd jej porazil, ale později se Guthrunovi podařilo náhlé přepadení a roku 878 zahnal Alfréda na jeho pevnost Althelnea. Zdánlivě poražený Alfréd se uchýlil do bažin Somersetu, jihozápadě Anglie. Tam shromáždil muže z celého Wessexu a s mohutným vojskem v bitvě u Edingtonu dosáhl rozhodujícího vítězství. Aby docílil trvalejšího mírového ujednání, dal nepřátelům území na severu a východu, zvané "Danelaw". Jeho úspěšný odpor proti Dánům sjednotil Anglosasy a Alfréd se stal společným vládcem.

Ale nebyly to jen vojenské zkušenosti, co mu vynesly titul "Veliký" a vedly k přezdívce "miláček Anglie". Pro celou Anglii se stal symbolem vytrvalosti, dal slovu "král" nový význam a prakticky založil anglickou monarchii. Posílil zemi tím, že dal zřídit mohutná hradební opevnění, zorganizoval novou armádu, vybudoval silné loďstvo a sestavil nový zákoník. V roce 892 již mohl Alfréd s úspěchem odolávat útoku Vikingů z Francie a v roce 896 zahnal všechny vetřelce na útěk.

Svou pověst si král Alfréd vydobyl i podporou církve a anglosaské kultury. Nechal přeložit z latiny do anglosasštiny některé významné texty vzdělaných historiků jako byli Orois a Beyd a filozofa Boethia. Byl pevně rozhodnut oživit v zemi vzdělanost, zakládal školy (podle tradičních názorů i Univerzity College v Oxfordu) a dával překládat latinské texty do angličtiny.

V dětství Alfréd dvakrát navštívil řím, jehož sláva podnítila celoživotní lásku ke vzdělání. Věnoval mnoho času rozhovorům s cestovateli, kteří pobývali na jeho dvoře. Byli to známý Othere, Nor z polárních krajin a Dán Wulfstan. Ti mu vylíčili své cesty po mořích, při nichž prozkoumávali neznámá území na dálném Severu a kolem Baltského moře. Alfréd Veliký, ač menší postavy a nepevného zdraví, byl udatným bojovníkem a ve všech bitvách stál vždy v čele svých vojsk a s taseným mečem je vedl k vítězství.

Josef Kuneš

Další informace:
Více informací o době a zemi Alfréda Velikého.
Informace na wikipedii.

Albrecht z Valdštejna

grafik@ujancaku.net — 2007-08-11T00:13:18+02:00

Albrecht z Valdštejna
1583–1634

Dne s již legendární postava Albrechta z Valdštejna byla a jistě ještě bude vhodným námětem pro spisovatele historických románů i pro historiky. V současné literatuře je popisován jako člověk statečný, skvělý vojevůdce a stratég, který tolik vykonal pro svého císaře, aby jím byl nakonec zrazen a zavražděn.

Nás zajímá osobnost Albrechta z Valdštejna především po stránce vojenské statečnosti, a schopnosti s níž stál vždy v první řadě svého vojska, bez ohledu na vlastní bezpečnost. Byl účastníkem mnohých válek a bitev a mnohokrát dokázal v osobních soubojích svojí zdatnost a umění jak zacházet s chladnou zbraní. I když byl několikrát zraněn, zůstal vždy vzorem statečnosti pro své vojáky, ale současně byl mnohými nenáviděn pro svojí až někdy necitelnou přísnost. Nemůžeme však opominout i ostatní okolnosti, které jej přivedly na vrchol válečnické slávy spojené s neskrývanou touhou po moci a majetku.

Albrecht z Valdštejna pocházel z chudého šlechtického rodu, žijícího v Heřmanicích u Jaroměře. Studoval na protestantských školách a své válečnické zkušenosti získal ve vojsku hraběte z Basty v Uhrách, v bojích proti Turkům. Odtud si také přivezl zárodky typicky "vojáckých chorob", jako revmatismus, malárii, podagru a pravděpodobně i syfilidu. Sňatkem s bohatou starší vdovou Lukrécií z Landeka se velmi obohatil a stal se jedním z vlivných členů moravských stavů. Z prospěchářských důvodů přestoupil na katolickou víru a ve svých třiceti pěti letech chytil se první příležitosti v období neutrality Moravy a stal se tak plukovníkem a velitelem nově ustaveného pluku. V průběhu stavovského povstání r. 1619 přeběhl k císaři Ferdinandovi II. V jeho službách se zúčastnil několika válek a bitev, v nichž vždy zvítězil. Po úspěšném tažení do Dánska ovládl Meklenbursko, stal se jeho vévodou a za tyto úspěchy obdržel do císaře titul "generalisima a admirála Baltského moře". Tím pomohl císaři Ferdinandovi II. k zenitu své moci.

Sňatkem s Isabelou hraběnkou Harrachovou získal Valdštejn další bohatství a tak se stal jedním z posledních kondotiérů, který svému panovníkovi mohl postavit "armádu na dluh", jak se tomu v té době říkalo. Svým bohatstvím a úspěšným podnikáním si vysloužil mnoho nepřátel z řad šlechty blízké panovníkovi a tak byl roku 1620 odvolán z velení císařských armád.

Albrecht byl tímto činem svého vladaře nesmírně dotčen. Obrátil se na svého osvědčeného astrologa Jana Keplera, jehož předpovědím vždy věřil.

Jan Kepler na požádání Albrechta z Valdštejna vypracoval a sestavil obraz nebeských planet v době jeho narození a když s výsledkem seznámil jmenovaného, ten mu poprvé nechtěl uvěřit. "Že se má císaře varovat? Že mu od něho hrozí nebezpečí? Že v příštích několika letech hrozí strašné zmatky, které zničí Valdštejnovu moc a štěstí?

Brzy po odvolání Valdštejna z velení císařských armád vyvstalo pro císaře nové nebezpečí, když se na severním pobřeží Baltu vylodil se svým vojskem švédský král Gustav II. Adolf (1594–1632). Ten svým válečnickým uměním a dokonalou výzbrojí představoval pro celou střední Evropu nebezpečí. Když po několika vítězných bitvách padlo do švédských rukou i Bavorsko, císař povolal sesazeného generalisima zpět k velení svých vojsk. Donutily ho k tomu vážné okolnosti, kdy Sasové a čeští pobělohorští emigranti vpadli do Čech.

Valdštejn si své pokoření nechal bohatě vynahradit zcela mimořádnými pravomocemi a dary, když císař se zavázal mnohými sliby a vděčností, když bude postavena nová armáda. Ta potom Sasy vyhnala z Čech a Švédy odrazila.

Po několika válečných akcích byli Švédové donuceni u Lützenu. Valdštejn byl po dlouho nerozhodnuté bitvě poražen a vinu za tuto porážku přičítal zbabělosti několika pluků, které z bojiště předčasně ustoupily a tak usnadnili Švédům vítězství.

Když odměnil bohatě ony generály, kteří se v bitvě vyznamenali, umínil si co nejkrutěji potrestat všechny plukovníky a generály oněch pluků, které z bojiště zbaběle prchli a tak zavinili porážku Valdštejnových vojsk u Lützenu.

Vítěz této bitvy, švédský král Gustav II. Adolf, byl však na samém konci zastřelen jedním z prchajících rejtarů císařských.

Všichni provinilci z prohrané bitvy byli na rozkaz Valdštejnův zajati a postaveni před vojenský soud v Praze. Tam byl výsledek soudu napjatě očekáván, jelikož mezi obviněnými byly mnohé vznešené osobnosti. Dne 21. ledna 1633, byl pronesen nad nimi rozsudek, podle něhož bylo jedenáct důstojníků odsouzeno k smrti mečem, někteří ze žoldnéřů k smrti oběšením. Na zvláštní rozkaz frýdlantského vévody měla se tato hromadná poprava konat na staroměstském náměstí, na témže místě, na němž byli popraveni čeští páni evangeličtí.

Přes mnohé prosebné žádosti, aby byla alespoň některým z nich udělena milost, generalisimus však prohlásil, že musí být dán výstražný příklad všemu vojsku, aby se podobné případy nekázně již nikdy neopakovaly.

Po skončení této velké exekuce dal pražský rychtář přinésti velkou tabuli, na níž byla bílou barvou napsána jména čtyřiceti důstojníků, kteří ze strachu před vojenským soudem přeběhli k nepříteli.

Tato smutná událost i vojenský neúspěch velmi Valdštejnovi uškodili a tak jeho nepřátelé přesvědčili císaře, že moc jeho generála a bohatství daleko převyšuje moc císařskou, a tak byl nakonec prohlášen za zrádce. To však již byl vážně nemocen a tak mu zbývalo už jen málo dnů života.

Valdštejn, který stokrát stál v bitvách nebezpečí tváří v tvář náhle spatřil smrt zblízka. Stalo se to v Chebu, kdy důstojník Deveroux stál proti němu s hrubou halapartnou - meč zlomil v bitce na chebském hradě - Valdštejn volal o pomoc - zbraň vrahova protkla jeho hruď až hrot vystoupil zády.

Ve Vídni dává císař Ferdinand II. sloužit tisíc mší za spásu Valdštejnovi duše. Na první z nich je sám císař přítomen. Klečí na holé zemi, tvář zastřenou po celý obřad.

Tak skončil velký a slavný člověk, který byl naprosto necitelný k bolesti druhých, bytostně lpící na moci, majetku a nezávislosti, nevěřící nikomu a ničemu, ani vlastnímu horoskopu, který se ukázal jako pravdivý.

Josef Kuneš

Zápisky katovské rodiny Mydlářův

Opis vylíčení oné tragické události roku 1633, k níž došlo z vůle generála Albrechta z Valdštejna. Autor zápisků vykonal tuto hromadnou exekuci za účasti svého syna.

Jeden z přátel vévody frýdlantského, jehož jméno mi známo není, těžce nesl tyto výčitky pánu onomu činěné, složil brzy po exekuci na náměstí staroměstském k obraně jeho písničku dlouhou, která mezi lidem v hojnosti obíhala, a z té jsem si tuto opsal i verše ke hromadné popravě den 4. února 1633 se vztahující, které takto zní:

"Zas páni nenávistníci,
Fridlantovi protivníci,
nepřejíc mu v jaké jest cti,
převraceli jeho štěstí.
Přibylo v nich více ohně
čtvrtého února dne,
když to Fridlant v městě Praze
všem bojovníkům k výstraze
pány, jenž v té bitvě byli,
před časem se ustranili,
aneb se tak nedrželi,
jak jsou poručeno měli,
obršty a generály,
vůdce houfů a hejtmany,
nečině žádný rozdíl,
jakého rodu z nich byl,
dal je vyvést z vězenív prostřed rynku na lešení -
patnást jich dal mečem stíti,
dva na šibenici oběsiti.
Čtyřicíti utečených
k armádě nenavrácených,
v té šibenici jich jména
na tabuli oběšena.
Z toho pak měl potěšení,
i s ním Češi v celé zemi,
že z těch trestaných pánů všech
nebyl jest ani jeden Čech."

A mluví pravdu poslední tyto čtyři verše, neboť slyšel jsem sám na své uši, jak před popravou, tak i ještě více po ní, kterak v lidu pražském panovalo potěšení nad tím, že mezi důstojníky a vojáky, pro zbabělost a útěk před nepřítelem k smrti potupné odsouzeným, nebylo ani jediného Čecha, který by byl jménu českému hanbu učinil, jako ji byli delikventi tito národu německému způsobili, neboť se potom dlouho ještě ve veškeré Evropě o velké exekuci pražské mluvilo a zbabělost důstojníků obecně se odsuzovala.

Astronom a dvorní matematik tří císařů Jan Kepler vypracoval pro generalisima a vévodu Albrechta z Valdštejna horoskop. Zněl takto:

Praha roku 1608

Vaše Milost, pán z Valdštejna, se narodil roku 1583, dne 14. září, odpoledne ve čtyři hodiny. Tehdy se nacházel Saturn a Jupiter společně v prvním domu života, ve druhém domu se nacházel Skopec. Ve třetím Býk, ve čtvrtém Blíženci. A též Měsíční křížová cesta, které se říká Dračí ocas. V pátém rovněž Blíženci. V šestém Rak. V sedmém domu, z něhož lze uhádnout věci kolen ženitby, stojí Lev, za ním následuje Merkur v Panně, v opozici k Saturnu a Jupiteru. V osmém domu smrti se nacházejí Váhy a Mars, velmi vzdálený od Země. Za ním následuje Venuše ve Štíru, v trojúhelníku se Saturnem a Jupiterem. V devátém stojí Štír, v desátém Střelec a rovněž Měsíční křížová cesta. V jedenáctém taktéž Střelec. U vchodu do dvanáctého domu Kozoroh.

To je popis nebeské konstelace, zhotovený Janem Keplerem. Jak se ukázalo, většina předpovědí se splnila.

Josef Kuneš