eHerold | HŠL články

Vikingové

grafik@ujancaku.net — 2008-04-24T16:16:50+02:00

Vikingové

Severní území Evropy obývaly germánské kmeny nazývané Normany (severní lidé). Sídlily na území dnešního Dánska, Norska a Švédska. Žily v málo rozrušené rodové pospolitosti a z kmenové tříště se postupně začaly utvářet větší celky. Feudalizace ve vlastní Skandinávii postupovala pomaleji než v západoevropských zemích. Teprve v 9.–11. století přerůstaly labilní společenské útvary v poněkud konsolidovanější raně feudální státy. Proces vytváření těchto feudálních států byl doprovázen nejen vnitřními konflikty vyplývajícími z násilného podmaňování slabších kmenů silnějšími, z rozporů vládnoucích rodů s velmoži nebo z rozporů uvnitř dynastií, ale i s dlouhými vývoji daleko za hranicemi vlastních území.

Od konce 8. do 10. století vyjížděli Normané do dalekých zemí na svých dřevěných lodích na „vikingy“, tj. na lup. Nedostatek půdy vedl družiny bojovníků (Vikingů) k loupeživým výpravám. Křesťanský svět na jejich nájezdy vzpomíná jako na krvavé a tragické období vpádů krutých pohanů. Ale jejich dobrodružné výpravy byly i něčím více. Bylo to období „mužů ze severu“, kteří po více než dvě století svými nájezdy formovali novou Evropu. Jejich hrdinské období trvalo téměř 250 let. Představují se jako vášniví, houževnatí a drsní bojovníci. Jejich invaze se odvíjely především od jejich dovednosti na moři. Sebejisté zacházení s loděmi jim umožnilo cestovat hluboko do vnitrozemí po evropských řekách.

Koncem 8. století napadli Vikingové, pocházející z dnešního Dánska a Norska, britské ostrovy. Téměř ve stejnou dobu zahájily jejich družiny útoky proti franské říši. Po řekách Loiře, Šeldě, Rýnu a Seině se dostávali hluboko do vnitrozemí. Lidé skupiny z Dánska útočili na slovanské pobřeží Baltu. Výpravy Švédů, kterým ve východní Evropě říkali Varjagové, směřovali k Finskému a Rižskému zálivu.

Vikingské výpravy měly zpočátku čistě pirátský charakter. V pozdějších dobách, kdy se ve skandinávských zemích tvořily raně feudální státy, začaly mít také vikingské družiny organizovanější podobu. V jejich čele často stáli i členové vládnoucích dynastií, kteří byli vypuzeni z domova. Jiným se nedostávalo panovnického křesla a proto se vypravili dobývat cizí země a vládnout podmaněným národům. V té době se pirátské výpravy změnily v soustavné dobývání cizích území s cílem je ovládnout. Od konce 9. století se Normané začali pevně usazovat na dobytých územích, kde postupně splývali s domácím obyvatelstvem. Tak tomu bylo např. při vikingských nájezdech do Anglie, nebo západofranské říše, kde v roce 911 vznikl normanský stát, pozdější Normandie, odkud Vilém Dobyvatel dobyl v roce 1066 Anglii a ovládl Sicílii. Vikingové se vydávali i na velice odvážné plavby. Kolem roku 982 se plavil Erik Černý do Grónska a kolem roku 1000 byly lodě Vikingů zaneseny pravděpodobně až k břehům Severní Ameriky.

Skandinávci nebyli jen dobří mořeplavci, ale i vynikající jezdci, kteří na uloupených koních nenadále přepadávali cizí obyvatelstvo. Přesto těžištěm jejich útoků byla pěchota. V pozemním způsobu boje vycházeli z prvků nové taktiky. Byl to útok celé skupiny, popřípadě jednotlivých oddílů, v jednom proudu po barbarském způsobu. Tento prvek je pochopitelný. Vikingové byli vyzbrojení téměř stejně a výrazné odlišnosti ve výzbroji a výcviku, které by si vynutily rozdělení do taktických oddílů, u Skandinávců neexistovaly.

Dík výchově a mýtům severských ság byli Vikingové divocí, krutí a válečnickým duchem prodchnutí bojovníci, kteří budili v přece jen již civilizované Evropě respekt a strach.

Nájezdy Vikingů byla zvlášť krutě postižena Francie. V 10. století se jejich potomci usadili v údolí dolní Seiny. Postupně se tito seveřané obraceli na křesťanství. V roce 911 uznal francouzský král svrchovanost Rolona, jednoho z jejich vůdcův provincii, která pak byla nazvána Normandie. V 11 století tam měl vévoda normanský vládu pevně v rukou. V roce 1066 využil normanský vévoda Vilém Levoboček dynamického sporu o Anglii a pustil se do jejího dobývání. Když se stal anglickým králem ( „byl nazván Vilém Dobyvatel“), zbudoval silný centralistický stát – nejmodernější království své doby.
Normané přišli v 11. století z Normandie do Jižní Itálie a na Sicílii a dobyli území, které obývali Saracéni a Byzantinci. Od roku 1015 se mladí šlechtici uplatňovali jako námezdní vojáci u jihoitalských knížat a tam ovládli jih poloostrova.

Baltský svět se nakonec ustálil po způsobu křesťanských královstvích a Vikingové přestali s nájezdy. Éra neohrožené severské nadvlády pominula. Evropští barbaři se buď obrátili na křesťanskou víru, nebo se rozptýlili po celé Evropě a postupně splynuli s okolním obyvatelstvem.

Vikingský bůh
Tyr byl vikingský bůh války, víra v něj prý přinášela vítězství v boji. Proto byly také vikingské meče často označovány písmenem T.

Josef Kuneš

Další informace na heslo Vikingové na Wikipedia.

Drahokamy českých korunovačních klenotů

grafik@ujancaku.net — 2008-04-17T23:02:14+02:00

Drahokamy českých korunovačních klenotů

V katedrále svatého Víta na Pražském hradě jsou v pokladnici za ocelovými dveřmi opatřenými sedmi zámky uloženy korunovační klenoty Království českého. Pouze při zvláštních příležitostech se sejde sedm držitelů klíčů, či jejich zástupci, aby každý z nich odemkl svůj zámek. Korunovační klenoty jsou pak vyneseny z trezoru a vystaveny.

České korunovační klenoty představují soubor šperků, který tvoří Královská koruna, říšské jablko a Žezlo. Lze k nim připočítat i Pasovací meč. Všechny tyto insignie mimořádné historické, umělecké i finanční hodnoty mají za sebou od doby, kdy vznikly, pohnuté osudy. Připomeňme si některé z nich.
Například po bitvě na Bílé hoře je chtěl z Prahy odvézt takzvaný zimní král Bedřich Falcký. Díky zmatku, který panoval při jeho útěku, došlo k zapomenutí vozu s klenoty na Staroměstském náměstí. Dále v roce 1866 při obléhání Prahy vojáky pruské armády, těsně před jejich vstupem do města, se podařilo korunovační klenoty tajně vyvézt z Prahy do Vídně.

Ani po vzniku samostatného československého státu v roce 1918 nechybí v osudech korunovačních klenotů dramatické okamžiky. Když se v roce 1938 počítalo s možným bombardováním Prahy, byly klenoty převezeny do pobočky Státní banky v Žilině. Během druhé světové války pak byly ukryty v podzemním krytu starého paláce Pražského hradu.

Ke korunovačním klenotům se vážou i různé pověsti. Například, že ten, kdo jimi bude neprávem korunován, do roka zemře (například R. Heydrich - pozn. redakce).

Nyní se vraťme k drahokamům, které tyto klenoty zdobí. Tvoří je tři skupiny. První je zastoupena červenými kameny, kterých je 57 kusů, druhou skupinu tvoří kameny modré, těch je 32 kusů a nakonec poslední skupina kamenů zelených v počtu 30 kusů. Toto množství svědčí o tom, že ke zhotovení byly použity drahokamy pocházející ze staršího přemyslovského pokladu a různých jiných šperků. O tom, jak byly tyto šperky získány, můžeme v dnešní době jen spekulovat. Je však na základě mineralogických rozborů a zkoumání doloženo, že drahokamy pocházející z nich jsou z celého tehdy známého světa. Například z Barmy, Srí Lanky, Thajska, Indočíny či Egypta.

Kameny červené jsou rubín a spinely, modré jsou safíry a poslední skupina jsou zelené smaragdy. Pokud jde o velikosti drahokamů, pak snesou bez jakékoli pochybnosti srovnání s jinými korunovačními klenoty ostatních států. Důkazem toho je nejen jejich krása, ale i jejich velikost, která je úctyhodná. Šest z nich patří mezi deset největších drahokamů na světě. Pokud bychom chtěli zjistit jejich cenu, pak se pouštíme na tenký led dohadů a úvah. Největší rubín o hmotnosti 200 až 260 karátů je odhadnut na částku asi 25 miliónů korun, největší safíry pak mají cenu asi 20 miliónů a smaragd 13 miliónů. Všechny drahé kameny by měly cenu kolem 180 miliónů korun v cenách platných v roce 1980, kdy bylo provedeno jejich zkoumání. K těmto položkám by se měla připočítat ještě cena perel a zlata. Výsledek by však stejně nevyjadřoval ještě cenu historickou a uměleckou, která je nedozírná a penězi nevyjádřitelná. Proto pro nás zůstanou korunovační klenoty symbolem naší státnosti a předmětem úcty nás všech.

Václav Vatolík

Další informace na heslo České korunovační klenoty
a Korunovační klenoty na Wikipedia.

Klub přátel Alexandra Dumase

grafik@ujancaku.net — 2008-04-15T20:00:03+02:00

Klub přátel Alexandra Dumase

Každoročně jsou ve velkých evropských městech pořádány výstavy antikvárních děl, starých tisků a ilustrací. Tyto výstavy jsou velmi vítanou příležitostí pro sběratele staré literatury a rukopisů, z nichž některé pochází až z konce starověku.

Asi před dvaceti léty bylo na jedné z těchto výstav ukazováno několik starých listů v barvě modré a bílé, a z toho i z napsaného obsahu bylo usuzováno, že jde o část původního rukopisu Alexandra Dumase a jeho spolupracovníka Maqueta, z románu Tři mušketýři.

Až do té doby nikdo nevěřil, že by existovaly rukopisy z Dumasových románů, a tak byl tento nález podroben pečlivému a odbornému zkoumání, které dokázalo, že jsou nepochybně pravé, což dokázal i psaný obsah - jedna kapitola z románu Tři mušketýři, a to kapitola čtyřicátá druhá s nadpisem "Le Vin ď Anjou".

Všechny tyto listy byly popsány francouzsky a vždy po jedné straně. Střídaly se jen barvy papíru. Původní bílý byl hodně zažloutlý, ten druhý, světle modrý s drobnými čtverečky byl již hodně zašlý. Každé barvě papíru odpovídal jiný rukopis, ačkoliv písmo na modrém papíru psané černým inkoustem - figurovalo i na bílých listech, v doplňujících poznámkách k původní verzi. Celkem bylo těch listů patnáct, z toho jedenáct modrých.

Na první stránce rukopisu bylo v záhlaví pod velkými tiskacími písmeny napsáno: "LE VIN D'ANJOU", a první řádky byly: "Aprés de nouvelles presque désespérées du roi, le bruit de sa convalescence cemmencait à se répandre dans le vamp…"

Až dosud nebylo známo, že by se našla jakákoliv část Dumasových rukopisů - a tak nález celé jedné kapitoly vyvolal u sběratelů vzrušení a i jakousi naději, že by se mohlo najít ještě více z dalších rukopisů Alexandra Dumase, a tak se probíraly staré archivy s nadějí, kdyby snad…

Bylo známo, že Dumasovo dílo "Tři mušketýři" vycházely v sešitovém vydání na pokračování v nakladatelství LE SIÈCLE mezi březnem a červencem roku 1844. Jakmile sazeč vysázel text, bylo zvykem rukopis zahodit do koše. Nicméně pár zbytků a zlomků se zachovalo a ty jsou k nahlédnutí v dodatcích ke Garniérovu vydání z roku 1968. Usilovné pátrání sběratelů starých rukopisů přineslo konečně tak dlouho očekávaný užitek.

Na jedné aukci v Paříži byl nabízen soubor nekatalogizovaných dokumentů, které pocházely ze starých archivů LE SIÈCLE. Téměř všechno top množství byly korektury nevalné hodnoty, ale jistého sběratele ze Španělska upoutal balík modrých a bílých listů. Při podrobnějším zkoumání tento šťastný nálezce zjistil, že má v rukou téměř celý originální text románu "Tři mušketýři" psaný rukou Alexandra Dumase a jeho spolupracovníka Maqueta.

Bylo to téměř 67 kapitol, tak jak byly postupně dávány do tisku. Chyběla jen ta jediná "LE VIN D'ANJOU", která byla již dříve nalezena, a tak se šťastný nálezce domluvil s majitelem této kapitoly, odkoupil ji za značný obnos a konečně mohl oznámit celému světu, že původní rukopis "Tři mušketýři" existuje v celém svém rozsahu. Jak už to u sběratelů bývá, vyvolalo toto jeho prohlášení nemalý ohlas, tím spíše, že se rukopis nalézal ve Španělsku, což mnohým Francouzům působilo zlost a i nenávist.

Ale majitel si nehodlal nechat rukopis jen pro sebe a rád jej ukazoval zájemcům, kterých bylo mnoho. Z toho všeho dění okolo rukopisu vznikla myšlenka, aby byl založen klub zájemců a přátel Dumasova díla, které si získala okamžitě podporu a zájem milovníků Dumasových románů.

Tak vznikla literární společnost, jakýsi klub obdivovatelů románů Alexandra Dumase, která by zachraňovala před zapomněním autory podporováním reedic a šířila je pod značkou Dumas & CO.

Brzy byl ustanoven výbor, který vypracoval velmi přísné stanovy klubu. Za základní možnost být členem bylo majetnictví alespoň jednoho z prvních vydání spisů Alexandra Dumase. Členů mohlo být pouze šedesát sedm. Proč toto neobvyklé číslo? Důvod byl zcela prostý. Toto číslo znamenalo počet kapitol, z nichž se skládal román Tři mušketýři, a tak to bylo vzato v úvahu při vypracování stanov. Každý z těchto šedesáti sedmi členů obdržel jakousi akcii s číslem, která mu byla přidělena správní radou. Pokud některý člen zemře, nebo přestane být členem klubu, musí akcii vrátit a ta bude přidělena dalšímu zájemci, o jehož přijetí bude správní rada pečlivě diskutovat a projednávat.

Další ujednání stanovilo, že se budou členové scházet každoročně v městě Meung, které mělo v románu též svojí důležitou úlohu. Každý člen přiveze na sjezd své první vydání některého Dumasova díla, případně i další, pokud se mu podaří nějaké si obstarat. Na těchto sjezdech budou projednávány další možnosti vydávání Dumasových románů, jak v sešitech ta i v luxusních vydání pro bibliofily.

Společnost prožívala i své dramatické chvíle. Jeden ze zakladatelů klubu, baron de Taillefer, skončil sebevraždou, sběratelka Frida Ungerová uhořela při požáru, Victor Fargas se utopil, a jeden z prvních majitelů prvního vydání románu Tři mušketýři španělský milionář, knihkupec a bibliofil Varo Borja byl v ústavním léčení duševní choroby.

Přes všechny tyto nesnáze Klub přátel Alexandra Dumase měl mezi svými členy skutečně významné osobnosti z kulturního, politického a obchodního světa. Byli to: Bruno Lostia - milánský starožitník, Thomas Harwey - šperky v New Yorku, Londýně, Paříži a Římě, díle hrabě von Schossberg- majitel jedné z nejslavnějších sbírek obrazů v Evropě, bývalý argentinský prezident, venezuelský nositel Nobelovy ceny, marocký následník trůnu, vévodkyně z Alby, finančník Rudolf Villefoz a britský spisovatel Harold Burgess, ještě známý Amaya Euskal ze sdružení Alpha Press, a nejmocnější vydavatel Spojených států Johann Cross z O&O Papers, New York, a ještě pařížský knihkupec Achille Replinger a mnozí další.

Společnost provozuje jakousi literární nostalgickou hru, v níž se vrací ke staré dětské četbě a zároveň k tomu, jací jsme tehdy byli, ke své původní nevinnosti. Když člověk dospěje, stane se z něho flaubertovec, nebo stendhalovec, přísahá na Faulknera, Lampedusu, Garciu Marqueze, Durella, nebo Kafku... Jsou v ní tak různé zájmy, že se z členů stávají protivníci. Ale všechny členy spojuje spiklenecké mrknutí, jakmile se začne mluvit o jistých kouzelných autorech a o knihách, které pro ně objevily literaturu, ale nevnutili nikomu žádná dogmata ani pomýlená ponaučení. To je jejich pravá společná vlast, příběhy řídící se ne tím, co lidé vidí, nýbrž tím, o čem sní. I ten nejposlednější z nich je vytříbený čtenář.

Na to snad někteří nedůvěřivci namítnou, že těžko může být vytříbený čtenář oblíbeným v žánru lidových románů na pokračování. Ví se však dobře, že každý román nebo film byť původně zamýšlený jen jako oddechovka, se může stát prvotřídním dílem: od Pickwickovců po Casablancu a Goldfingera... Takové příběhy plné archetypů publikum vyhledává, aby si z nich - vědomě či nevědomě - vychutnalo vypravěčskou strategii opakování námětů a jejich drobných variací. Jde spíš o "dospositio" než "elocutio..." Proto mohou být lidové romány na pokračování, a dokonce i nejbanálnější televizní seriály předmětem kultu jak prostých lidí, tak náročného publika. Trik se schématy, variacemi a opakováním je tak starý, že o něm píše už Aristoteles ve své Poetice. Ostatně co jiného je televizní seriál než aktualizovaná odrůda klasické tragédie, velkého romantického dramatu či alexandrijského románu…? Inteligentní čtenář si tohle všechno může výjimečně vychutnat. Vždyť výjimky vznikají na základě pravidel.

Co ještě dodat k Dumasově tvorbě?

Tento velikán dokázal vytvořit románový svět, který drží pohromadě dodnes. Cyklus "Tři mušketýři" je dobrodružný román na pokračování, ve kterém se najdou všechny nectnosti typické pro tento žánr. Ale je to rytina slavná a obvyklou úroveň žánrů převyšuje. Příběh o přátelství statečných mužů a jejich dobrodružství zůstává svěží přes všechny změny vkusu čtenářů, navzdory hloupému modernímu zatracování dějovosti.

Dumas často svými slovy opakoval: "Člověk neloupí, ale dobívá… každou dobitou provincii připojí ke své říši, vnutí jí své zákony a obydlí jí svými tématy a postavami, rozprostře nad ní svou duhu".

Co jiného je jeho literární tvorba? On svou zlatou žílu nalezl v dějinách Francie. Měl na to skvělý trik, respektoval rámec, ale falšoval obraz. Hlavní postavy mění ve vedlejší, a celé stránky dokázal popsat příhodami, které ve skutečnosti zabírají v kronikách dva řádky... vždyť úžasný pakt přátelství mezi D'Artagnanem a jeho druhy nikdy neexistoval, a mimo to se ani vzájemně neznali.

Často byl obviňován svými protivníky a kritiky ze znásilňování dějin. Jeho odpověď zněla: "Jistě, znásilňuji je. Ale dělám jim hezké děti."

Jako všichni velcí vypravěči byl Dumas i veliký a báječný prášil. Hraběnka Dhashová, která ho dobře znala píše ve svých pamětech: "Stačilo, aby Alexandr jedinkrát vyprávěl nevinnou apokryfní historku a hned se jeho výmysl začal tradovat jako historická pravda".

O románu "Rytíř de Maison Rouge se vyprávěla tato zábavná historka. Když Dumas ohlásil název nového díla, jehož název zněl Rytíř de Rougeville, dostal protestní dopis podepsaný markýzem téhož jména. Změnil k vůli tomu titul, ale brzy nato obdržel další dopis v němž stálo: "Vážený pane," psal mu aristokrat "pojmenujte si svůj román jak chcete. Jsem poslední svého rodu a za hodinu si vpálím kulku do hlavy..." A opravdu, markýz de Rougeville spáchal kvůli jakýmsi milostným nesnázím sebevraždu.

Sláva "Tří mušketýrů" možná tkvěla v tom, že do vyprávění vnořil Dumas sám sebe. D'Artagnan představoval jeho obratnost, fanfarónství, mládí i těžký vzestup venkovana, který se rozhodl udělat v Paříži kariéru. V Athosovi se promítl kus aristokratických tužeb a snů spisovatelského vnuka markýze Davy de la Pailleterie. Aramise stvořila Dumasova záliba v tajných spolcích. A konečně silácký, obrovitý, gurmánský, dobrosrdečný i statečný Porthos, to byl kus Dumasova zjevu.

Členové klubu Alexandra Dumase vzorně dodržují stanovy a scházejí se pravidelně, každoročně v Meungu, kde se chlubí svými novinkami z rozsáhlého díla spisovatelova, které se jim podařilo získat z různých pramenů. Pomáhají jim v tom literární agenti, jacísi lovci knih, kteří navštěvují různé antikvariáty, aukce a výstavy, a hledají pro svoje zájemce žádané knihy, tedy hlavně první vydání kterýchkoliv z Dumasových knih. Za ty potom jsou ochotni zaplatit závratné sumy peněz. A když se takový nález a koupě uskuteční, spokojenost je potom na všech stranách.

Všichni ti vážení a úspěšní mužové i několik žen v tom shromáždění připomínají někdy malé děti, když se navzájem předhánějí a chlubí svými novinkami získané v úspěšných akcích. Dle toho také vyznívají jejich rozmluvy, v nichž citují některé z výroků Dumasových hrdinů i jeho samého.

Opakují si často pravidla slavného autora, která jsou dodnes nesmrtelná a může se jimi řídit i současný spisovatel: "Každodenně užij dvě hodiny k procházce, ale nespi déle, než sedm hodin. Ráno vstávej, jakmile se probudíš! Mluv jen tehdy a tam, kde je toho třeba a při tom vyslov pouze polovinu toho, co si myslíš. Nepiš nic, co nemůžeš podepsat."

V letech 1870 až 1894 se ve Francii prodalo více jak tři miliony svazků a osm milionů sešitů na pokračování, všechny pod jménem Alexandra Dumase. Půl století klela Evropa jeho slovy. Z obou Amerik připlouvaly lodě za jediným účelem - nalodit jeho romány, které se četly stejně v Káhiře jako v Mekce, v Moskvě a Istanbulu, jako v Čandigarhu.

Dumas vyprázdnil pohár života, rozkoše a popularity až do dna. Žil a užíval si, bojoval na dvojích barikádách, bil se v soubojích, vedl soudní pře, miloval, jedl a tančil, vydělal deset milionů a utratil dvacet, zemřel sladce jako dítě ve spánku… Žil jiný život, který se nedá naučit - talent, genialita… Žádný jiný spisovatel nepoznal za svého života takovou slávu. Dumas dokázal z ničeho získat všechno, jako by uzavřel spojenectví s bohem a nebo ďáblem…

"Nemo pervenit qui non legitime certaverit…"
"Nikdo neuspěje, kdo nebojoval podle pravidel…"

Josef Kuneš

Další informace na heslo Alexandr Dumas na Wikipedia.

Lapkové

grafik@ujancaku.net — 2008-03-31T12:01:02+02:00

Lapkové

Čtrnácté a patnácté století, tedy doba Stoleté války byla ve Francii nazývána zlatým věkem lapků. Byla to doba válek loupežných, válek pro dobrodružství, válek pro válku samou, či války jako umění a krize na přelomu klasického feudálního středověku a časů moderních, kdy ani jedna z hodnot bývalých století - feudální urozená třída a chevalerie, církev a křesťanství i jeho morálka - nestojí již na pevných nohou a hodnoty nové se ještě nestaly obecnými a společnými sociálními pohnutkami.

Lapkové měli ve Francii různá jména, stejně malebná jako jména jejich českých současníků, kteří si mezi sebou říkali i "bratříčci" a družili se v "bratrstva" routiers (t.j. družiníci, stfr. la route = četa, vojenská družina), aventureurs (dobrodruzi), écorcheurs (dranti, dříci z kůže), tardvenus (pozdní husité). Jejich organizace, a často to byly celé armády, bývaly nazývány les Grandes Compagnies (Velká bratrstva. Skládaly se z bývalých vojáků, žoldnéřů, byli mezi nimi drobní šlechtici, měšťané, sedláci, klerikové, lidé všech národností, měli svou řemeslnickou výrobu, svou správu a opírajíce se o pevné hrady, ovládali často celé provincie. Jejich hejtmani, stejně jako u nás, byli vojáci znamenití. Proti těžkopádnému rytířstvu představují vojnu novou, moderní v nejhorším slova smyslu, taktickou, vypočítavou, plánovanou, zaměřenou na zisk a často vyhlazovací. Byli hrůzou pro měšťana a sedláka a nebezpečím pro stát. Bránil se jim jak mohl, bojoval s nimi a nebo je najímal a draze platil, posílal je do válek, aby v službách státu a boháčů vykrváceli. Velmi mnoho jich z Francie vyvedl do Bretaně a Španěl a tam "spotřeboval" (v letech 1365–1380) veliký vojevůdce francouzského krále Bertrand Du Guesclin. Ten využíval jejich nerytířského pojetí boje, který byl základním vedením války anglických dobyvatelů.

Koncem 14. století byl ujednán mezi Angličany a Francouzi klid zbraní z vyčerpanosti a pro dynastické spory v Anglii. Příměří byla uzavřena i na místních bojištích po celé zemi, a do takového příměří byli pojati i lapkovští hejtmané, pokud se hlásili k jedné ze stran.

Aymerigot Marchés

Aymerigot Marchés, jeden z nejproslulejších lapků 14. století, narozen kolem roku 1350, hrabě limousinský nebyl vasalem francouzským, ale koruny anglické. Pocházel z drobné šlechty, ale rytířem nebyl nikdy pasován. Byl tehdy považován za panoše - franc. écuyer.

Marchés byl obávaným škůdcem francouzského venkova, přepadával cestující i malé hrady a nebyl nikdy dopaden. Byl výborným šermířem a statečným bojovníkem a vůdce obávané tlupy bojovníků, kteří vykořisťovali celý kraj.

Když bylo vyhlášeno mezi Anglií a Francií několikaleté příměří, většina lapků se snažila ho dodržovat a omezila svoji činnost, i když se jim to nelíbilo. Ale Marchéze přemluvili jeho druhové, aby příměří nedbal, jelikož nebyl manem francouzského krále a tak mu není ani povinen vírou ani poslušností. Jest vasalem krále anglického, jelikož jeho dědictví, které bylo ztraceno a zničeno leželo v Limousinsku. To rozhodlo a tak obsadili opuštěný hrádek jménem La Roche de Vendeix, opevnili jej a z něho podnikali další nájezdy do okolí. Jali se brát zajatce, předpisovat výkupné a zásobovat svou pevnost masem, vínem, solí, železem a ocelí, i všemi věcmi, které mohli potřebovat. Na okolní kraj a poctivé lidi, kteří měli za to, že jsou v klidu a bezpečí díky smlouvě o příměří, uzavřené mezi králi a královstvími, padl děs. Tito lupiči a zloději je totiž přepadali v jejich domovech i jinde, všude, kde je mohli dopadnout, v v širých polích i při orbě. A říkali si Dobří druzi. Když mnozí dobrodruzi, kteří byli propuštěni ze žoldu uslyšeli, že Aymerigot Marchés vede válku, přišli se připojit k jeho bratrstvu a tlupě a nežádali na něm platu, chtěli pouze, aby je podržel ve své službě. Den co den byli na nájezdu. Nikdo se jim nestavěl na odpor a pověst jejich v Auvergni jako o zlých lapcích překonávala i hrůzy minulé války. Celý kraj tonul v hrůze z nich.

Na blízkém hradu Chalusset byl hejtmanem Petřík z Beárnu, který dodržoval příměří, a když viděl jak Marchés terorizuje kraj, velmi se rozezlil a varoval jej, aby se vyhýbal jeho okolí. Současně požádal krále, aby vyslal proti Marchézovi sbor, který oblehl jeho pevnost a dobil ji. Stalo se to za Marchézovi nepřítomnosti a ten nyní nevěděl kam jít. Měl obrovský majetek a rodinu a tak se snažil obojí zabezpečit. Tak splácí Štěstěna svým rytířům: když je vynesla na vrchol kola, překotí je do bláta.

Ve svých největších trampotách si Aymerigot vzpomněl, že má v Auvergni vlastního bratrance, panoše dobrého rodu, jménem Tournemin. K tomu půjde, vyloží mu celou svou záležitost a požádá ho o radu. Na čem se rozhodl to i vykonal. Odebral se samojediný, pouze v doprovodu pážete do jeho hradu. Věřil ve vlídné přijetí, ale zklamal se. Tournemin když viděl přijíždět svého bratrance, rozhodl se, že ho zajme, zadrží, a zpraví o své kořisti vévodu z Berry, aby si jej udobřil pro své dávné spory.

Tak byl Aymerigot Marchés zajat, spoután a uzavřen do mocné věže, dobře střežené spolehlivými strážemi.

Tournemin napsal list a odeslal jej do Paříže, kde vévoda z Berry právě pobýval. Když vévoda list přijal a přečetl, oznámil svým rytířům, že nebezpečný lapka Aymerigot Marchés je zajat svým bratrancem.

Vévoda z Berry oznámil králi zajetí obávaného lapky a krátce na to byl vévodou z Berry pověřen auvergneský senešál, aby se odebral do Tourneminova hradu a Aymerigot byl převezen do Chateletu.

Aymerigot Marchés byl odsouzen k hanebné smrti jakožto zrádce francouzské koruny. Byl tedy jednoho dne vyvezen na káře na náměstí, kterému se říká U tržnice, a tam byl několikrát vystaven na pranýř. Potom mu přečetli všechny zločiny, za něž se mu dostávalo smrti. Na to byl popraven. Uťali mu hlavu, potom byl rozčtvrcen a každá za čtvrtí byla zdvižena na kůl u čtyř bran Paříže.

Tak skončil Aymerigot Marchés. Více o něm ani o jeho rodině není známo.

Josef Kuneš

Prameny: Jean Froissart - Chroniques 1327–1400

Všudypřítomná smrt

grafik@ujancaku.net — 2008-03-17T15:13:41+01:00

Všudypřítomná smrt
(vyšlo ve čtvrtletníku Herold – šermířské listy 2/2002)

Po roce 1300 se životní podmínky va velké části světa dramaticky změnily. Hladomory, války, dobyvačné útoky, a co bylo nejhoršího - černá smrt - zvaná mor - zasáhly Evropu a mnohá území Asie a zanechal za sebou smrt a zpustošenou zemi.

Zastrašen morem, jenž likvidoval celé rodiny i vesnice se člověk 14. století učil žít s důvěrnou blízkostí smrti. Triumf Smrti zdobil zdi kostelů Toskánska, zatímco kostry tančily v úděsné farandole na zdech hřbitovů, kde se lidé scházeli, aby poslouchali dlouhé hodiny oblíbené kazatele.

Černá smrt udeřila a zkosila miliony lidí. Udeřila prudce a hrozivě. Středověká medicina byla proti této nemoci bezmocná. Lidé jen doufali, že opakováním zaříkadel a nošením amuletů budou chráněni před nákazou.

Mor dorazil do Evropy v první polovině 14. století. Brzy zničil celý kontinent. Smrt se soustředila do oblastí, kde lidé žili hustě vedle sebe, hlavně do měst. Větší hustota obyvatelstva usnadnila šíření nákazy. Nikdo nemohl vědět kde mor smrtelně udeří příště.

Černá smrt měla velmi špatný vliv na psychiku lidí. Byli malomyslní a obávali se, že přichází konec světa, nebo že je stihne boží trest za jejich zkaženost. Mnozí opustili své domovy a dílyn a utekli do vzdálených krajin, doufajíce, že se tak vyhnou nákaze a smrti. Jiní dávali peníze na sochy, kříže a nové kostely a objednávali odstrašující malby s námětem utrpení, která čekají hříšníky v pekle. Jen málokteří byli natolik silní, že se jim podařilo nemoc přemoci. Většina jich však podlehla ve velmi krátké době.

Pohřební obřady byly zdrcující. Ostatky zesnulých z vyšších vrstev vyprovázel dlouhý průvod chudých. Zádušní mše kleriků a kněží, pomáhali nešťastným lidem množstvím církevních obřadů stovkami, ba dokonce s tisíci mšemi nacházet naději, že je snad přece jen černá smrt nezdolá. Ale byly to naděje většinou zcela marné. Mnozí konali dobré skutky a kupovali si odpustky, ale to vše bylo většinou beznadějné.

Když konečně choroba ustoupila, mnozí lidé zapoměli na všechny ty sliby a předsevzetí a po přestálém strachu se snažili jak jen mohli, aby se jejich život žměnil k radostem a zábavě. Dopouštěli se mnohých výstřelků a rozmařilostí, které postupně přispěly k úpadku doby zvané gotická.

Josef Kuneš

Další informace o moru v českém jazyce na Wikipedia.

Na křižáckém Marienburku

grafik@ujancaku.net — 2008-03-07T19:29:08+01:00

Na křižáckém Marienburku
(vyšlo ve čtvrtletníku Herold – šermířské listy 4/2002)

Asi 50 kilometrů od polského přístavního města Gdaňsk leží jeden z největších evropských hradů - bývalý křižácký Marienburk.


Zvětšit mapu

Vypíná se na vyvýšeném břehu polské řeky Nogat a patří k největším a nejcenějším památkám středověké pevnostní architektury v Evropě. Mohutný hradní komplex tvoří tři vzájemně propojené hrady - vysoký, střední a nízký. Hradní budovy, hradby a bašty zabírají plochu 21 hektarů.

Výstavba hradu - dnes zvaného polsky Malbork - byla zahájena v roce 1274 a pokračovala až do poloviny 15. století. Na dlouhá léta se stal hlavním sídlem loupeživého řádu německých rytířů. kteří sem v třicátých letech 13. století byli pozváni, aby chránili polské území před nájezdy pohanských Prusů. Nynější název hradu a města Malbork - Marienburk - pochází od jména patronky řádu Panny Marie.

Řád německých rytířů vyhladil Prusy a založil na jejich území - pod ochranou papežské kurie - mocný a expanzivní stát. Na vrcholu své rozpínavé moci se němečtí rytíři ocitli na přelomu 14. a 15. století za velmistrů řádu Konrada von Wallenroda, Konrada von Jungingena a Ulricha von Jungingena. Svůj klášterní stát protkali hustým "růžencem" po zuby osbrojených pevností a hradů a "svatými" východními taženími pronikli až k Rize. Neustálými vojenskými výboji ohrožovali polské království, velké litevské knížectví a ruská knížectví.

Dějiny hradu jsou stejně pohnuté, jako byly otřesné dějiny řádu německých rytířů. Po vzniku řádu v Palestině, brzo bylo přeneseno jeho sídlo do Benátek, pak putovalo do Uher, až se konečně křižáci ocitli daleko na severu Evropy, jaksi z očí středověkého lidstva od Baltského moře. Brzy však byla poznána úskočnost a záludnost německých rytířů, kteří obratně v polském Pobaltí - hned na počátku své neblahé činnosti - zfalšovali listiny mazovského knížete Konráda, který jim dával Chelmsko jen v léno a nikoliv do vlastnictví, jak si sami napsali. A nadto křesťanství v těchto končinách bylo již známo, ovšem ne z německého podání, nýbrž z misijní činnosti českého biskupa Vojtěcha. Před křižáckým velmistrovským sídlem stál na místě dnešního Marienburku už křesťanský kostelík.

Sám hrad je obklopen pěti zdmi, třemi příkopy, třinácti věžemi, dvanácti branami. Uvnitř pak jsou hned tři hradní citadely, ozubená cimbuří, složité obranné systémy, padací mosty, kanály podtékající jednotlivé věže a uvnitř se nalézá komturská pokladnice, která je do výšky dvou metrů od podlahy pancéřována.

Práce podrobených Prusů je vidět v Marienburku dodnes zřetelněji než kde jinde, protože obrovitý hrad je celý postaven z cihel. Za zmínku stojí i malta, která tak důkladně cihly spojila. Kolem Marienburku nebyl vápenec, a proto stavitel hradu - byl jím asi čech Bartoš ze Slezska - dával připravovat maltu jednak z bílků, jednak ze syrovátky. Dodnes se jmenuje jedna z hradních věží "syrovátková". Hrad byl postaven důkladně, ovšem co nerozstřílely koule švédského krále Gustava Adolfa, který hrad obléhal, to se částečně podařilo pruskému králi Friedrichovi. Ten si usmyslel, že hrad rozebere na cihly a postaví z něho kasárna. Pruští vojáci začali tedy asi před 250 lety s velkou chutí rozkopávat ochozy na hlavním nádvoří a pochopitelně s německou důkladností oškrabovali ze zdí staré malby. V podzemních sklepeních hradu pak bylo uloženo několik desítek tisíc cihel, které o stopadesát let později německý císař Vilém pro změnu dal vynést a nádvoří obnovit tak, jak dříve bylo.

Vzestup křižáckého státu poněkud zarazilo vítězství spojených polských, litevských a smolenských vojsk v bitvě u Grunwaldu v roce 1410. Někteří polští historikové se zmiňují o tom, že se na straně vítězných vojsk zúčastnil také pozdější legendární vůdce husitů Jan Žižka z Trocnova.

Po vítězství u Grunwaldu se spojená vojska, v jejichž čele stál polský král Vladislav Jagellonský, pokusila dobýt i sídlo velmistrů řádu německých rytířů, hrad Malbork. Obléhání však bylo neúspěšné, neboť to byla na svou dobu výjimečně dobře opevněná tvrz.

Spojený slovanský svět však po bitvě u Grunwaldu zastavil řádovou rozpínavost a v roce 1457 český rytíř Červenka vydal Marienbur - sídlo křižáckého velmistra - polskému králi. Poslední marienburský velmistr v slzách vycházel tajnou výpadní brankou za noci z hradu. Doba krutosti v Pobaltí skončila. Tím byla ukončena po další třicetileté válce s křižáky. Hrad se stal jedním ze sídel polských králů a také královskou mincovnou a zbrojnicí. V letech 1504, 1506 a 1528 pobýval v Malborku i jeden z největších polských učenců Mikuláš Koperník.

Dnes je možné navštívit hrad Malbork kdykoliv, jelikož je přístupný veřejnosti. Je v něm skvělé museum a mnoho památek na bývalou historii.

Josef Kuneš

Informace v anglickém jazyce na Wikipedia Marienburg/Malbork
Stránky o hradě Marienburg/Malbork v anglickém, polském a německém jazyce.
Článek o hradě Marienburg v českém jazyce.

Turnajové dřevce

grafik@ujancaku.net — 2008-02-09T16:49:32+01:00

Turnajové dřevce

Největšími slavnostmi klasického středověku 11.–14. století byly rytířské turnaje. Vyvinuly se z vojenských cvičení rytířských vojsk a z počátku se konaly v uzavřené společnosti. Velmi brzy však do nich vstoupil vedle rytíře aktéra i divák. Postupně se staly střediskem turnajů města, kde se jich mohly jako diváci účastnit všechny vrstvy obyvatelstva.

Rytířské hry s tupými zbraněmi tvořily základ rytířských turnajů. Zpočátku šlo o vzájemné nájezdy sevřených rytířských skupin, ale v dalším vývoji se turnaje rozpadaly do soubojů dvojic. Stabilita jezdců byla zvýšena novou konstrukcí sedla s vysokými okraji a jezdci se již nestřetávali v přímé srážce, ale byli od sebe odděleni bezpečnou bariérou. Cílem souboje nemuselo být vyhození protivníka ze sedla, ale zlámání dřevce. Vítězil ten, který zlámal největší počet dřevců.

Roku 1466 vznikla v Anglii speciální turnajová pravidla - Ordinances for Justes of Peace Royal, jejichž autorem byl anglický šlechtic sir John Tiptoft. Precizoval zásady pro pozitivní oceňování jednotlivých úderů dřevci a kvalifikoval zásady odměňování vítězů cenami. Pro praxi bylo vytvořeno i jednoduché schéma, které umožňovalo heroldům přesně zaznamenávat zásahy každého rytíře v jednotlivých soubojích.

Pro konečné hodnocení výkonu rytířů v turnaji byl určující počet absolvovaných kol a součet docílených zásahů. Hodnota jednotlivých zásahů se však lišila. Zlámaní dřevce se hodnotilo více než prostý zásah a kromě toho se v obou případech výše oceňoval zásah hlavy než těla. Tyto rozdíly ovlivňovaly konečný bodový součet.

Další podrobné předpisy, stanovící pravidla a průběh turnajů napsal kolem roku 1460 francouzský vévoda René z Anjou. Jeho Kniha turnajů podrobně líčí slovem i obrazem vše, co musel znát pořadatel rytířských her. Pravidla vévody René z Anjou však neplatila všude a tak se v historických pramenech dočteme o mnohých odchylkách při pořádání turnajů.

Tyto změny byly patrny i při použití dřevců při turnajích. Jejich provedení byla velmi rozmanitá a to nejdůležitější u dřevce - hrot - byl často velmi rozdílný, od těch nejostřejších až po ty tupé. Každé dřevce mělo ochrannou manžetu, která chránila před zraněním ruky. Také jejich délka a tloušťka ratiště byla rozličná. Tyto rozdíly byly někdy značné a způsobili bojujícím mnohá vážná a smrtelná zranění.

Jeden z posledních velkých a skutečně "ostrých" turnajů ve Francii byl pořádán francouzským králem Jindřichem II. v Paříži, dne 30. Června 1559. Konal se na počest svatby francouzské princezny Alžběty se španělským králem Filipem II. Král Jindřich byl velkým příznivcem turnajů, mnohých se zúčastnil a byl častým vítězem. Na tomto turnaji se klál s kapitánem své skotské gardy Gabrie em de Lorges, hrabětem z Montgomery. Při srážce oba zlomili svá dřevce, při čemž jedna z třísek pronikla hledím armetu do králova oka a zasáhla mozek. Král za 10 dní zranění podlehl. Toto neštěstí a úraz, který utrpěl roku 1571 další z francouzských králů Karel IX. při klání s hrabětem de Guise vedlo k tomu, že byly ve Francii další "ostré turnaje" zakázány.

S vynálezem střelných zbraní přestalo být rytířské brnění ochrannou zbrojí a tím skončila i slavná doba turnajů a klání. Byly vynalezeny nové způsoby soutěžení, které byly méně nebezpečné a při nichž nebyly dřevce zapotřebí.

Hroty dřevců: A – hvězdicový hrot a ratiště s ochrannou manžetou turnajového dřevce, B až F – hroty středověkých turnajových dřevců

Při návštěvách museí, hradů a zámků můžeme dřevce ještě vidět jako doklad středověké rytířské slávy a feudální nadřazenosti.

Josef Kuneš

Inteligence soupeřů

grafik@ujancaku.net — 2008-02-09T16:49:30+01:00

Při stejné síle vítězí obvykle vyšší inteligence jednoho ze soupeřů,
a touto se ubrání i fyzicky slabší šermíř útokům neotesané síly.
Způsob boje myšlenkového a jemných prostředků nabývá
rozhodně vyšší ceny, než nerovný šerm násilnický.

R. Tvarůžek

Normané

grafik@ujancaku.net — 2007-12-17T08:55:54+01:00

NORMANÉ

V době od 8. do 12. století po Kr. ohrožovali Evropu zuřiví bojovníci, zvaní Vikingové. Pocházeli z Norska, Švédska a Dánska, kde bylo drsné podnebí a půda neúrodná. V Rusku je nazývali Varjagy. Vikingská expanze obecně souvisela s proměnami vojenské demokracie s rozpadem rodového zřízení. Loupežné útoky umožňovaly králům a velmožům vydržovat si v boji o moc velké družiny, o něž se opírali při šíření svého vlivu.

Domácí spory knížat vedli k tomu, že poražení vládcové se svými družinami opouštěli zemi a vydávali se hledat štěstí v jiných zemích. Stali se z nich odvážní plavci (Vikingové), kteří za vedení „mořských králů“ byli postrachem celé Evropy. Na svých lodích vnikali hluboko do vnitrozemí. Na východě ruskými řekami pluli do Černomoří a do říše Byzantské, na západě se dostávali Gibraltarskou úžinou až do Středozemního moře.

Zejména velké výpravy podnikali do Británie. Po Temži dopluli až k Londýnu a odtud pronikali do nitra země. Často tam přezimovali a utiskovali Anglii tak, jako dříve Anglosasové utiskovali Kelty. Stejně tak trpěla nájezdy i Francie, kam zajížděli po řekách hluboko do vnitrozemí. Počátkem 10. století se usadili v severní Francii, v oblasti dodnes nazývané Normandie. Byli to nejen válečníci, ale i velmi schopní organizátoři. Jejich vévodové vytvořili velmi složitou a dobře fungující správu. Rozdělili království na části, kterým se říkalo léno. Každé léno spravoval jeden rytíř.

Největšího rozmachu dosáhla normanská moc za vévody Viléma Normanského, který vedl úspěšné tažení do Anglie v r. 1066. Normanům se podařilo proměnit Anglii v normanské království, postavili na obranu dobytého území hrady, ale stavěli také kostely, kláštery a katedrály. Normané vládli v Anglii až do roku 1154. Od tohoto data se začali Sasové-Původní obyvatelé-s Normany mísit a vznikl jediný národ.

Nastolení feudálního řádu přineslo prudké rozbroje v řadách vojenské aristokracie. V Normandii, kde si vévodové udrželi velký vliv, museli poražení odejít do exilu. Tito drobní rytíři vycvičení v nových technikách boje na koni i pro útok v sestavě těžkého jezdectva, byli jako žoldnéři velmi ceněni. Sloužili ve Španělsku, kde začala reconquista, v Konstantinopoli, kde bojovali proti Turkům, a v jižní Itálii. Zde se střetávali muslimové ze Sicílie, z Byzance, a z mnoha „langobardských“ států, stejně jako z přímořských měst, např. z Neapole.

Tato oblast sousedící s papežským státem byla životně důležitá pro papežství, které gregoriánská reforma postavila proti císaři, králi německému a italskému. Na hranicích byzantské říše docházelo rovněž ke střetu zájmů východní a západní církve, který brzy vyvrcholil rozkolem.

Normané se nechávali podobně jako ostatní žoldnéři najímat v konfliktech vyvolaných politicko-církevním chaosem. S požehnáním papeže bojovali v letech 1016–1018 po boku Langobardů, kteří povstali proti Byzanci. Povstání bylo sice rozprášeno, ale Normané prokázali velkou statečnost. Neapolský vévoda si na nich cenil na rozdíl od ostatních rytířů, nezlomné vůle po úspěchu. Kolem roku 1029 daroval jednomu z nich, Rainulfovi, hrabství Aversa. Rainulf založil s pomocí svých krajanů, které přilákala nová půda, první italské normanské knížectví. Pak se objevil Guillaume Bras de Fer (Vilém Železná ruka) se svými bratry a syny rytíře z kraje Coutances, Tankreda de Hauteville. Bratři Hautevillové sloužili na Sicílii Byzanci v letech 1038 –1040, ale posléze odjeli na kontinent a zde si rozdělili vlastní území. Kromě Aversy brzy vzniklo asi dvanáct normanských knížectví. Apulská baronství ovládl Guillaume Bras de Fer a posléze i jeho bratři. Jiný Hauteville, Robert Giscard „Lstvivý“ sem dorazil kolem roku 1047 a usadil se v Kalábrii.

Langobardští panovníci a papež Lev IX. Požádali ve strachu z normanského řádění roku 1052 o pomoc německého císaře. Normané však zvítězili a papeže v roce 1054 zajali. Byl to rok schizmatu, který definitivně rozdělil byzantské a latinské křesťanství. Spor o investituru, tedy o to, zda má církevní hodnostáře jmenovat císař nebo papež , postavil proti sobě Svatou říši římskou a římskou Stolici. Ta se proto musela usmířit s Normany. V roce 1058 se papež Mikuláš II. spojil s nejbohatšími z nich, Richardem z Aversy a Robertem Guiscardem, kterým koncil v Melfi udělil roku 1059 vévodství Capua a Apulie.

Nová situace normanskou expanzi nezastavila . Roger, nejmladší z Hautevillů, dobyl v průběhu třiceti let muslimskou Sicílii (1060–1091), zatímco Giscard obsadil v r. 1071 Bari a Brindisi, poslední výspy byzantské Itálie. Roku 1076 se zmocnil i posledního langobartského státu, knížectví Salermo. Papežství se cítilo opět ohroženo a vyobcovalo Guiscarda z církve, ale vzhledem k německé hrozbě se papež Řehoř VII. Nakonec s Normany v roce 1080 dohodl. Když se německý císař Jindřich IV. Nechal v Římě korunovat a Řehoře VII. Nahradil poslušnějším vzdoropapežem, dobyl Guiscard v roce 1084 město a vyraboval je.

Ovládat Korintskou úžinu, která uzavírá Jaderské moře, znamenalo kontrolovat i nejlákavější kořist – Konstantinopol. Guiscard využil krize, která zmítala Byzancí po porážce od Turků u Mantzikertu v roce 1071, a vyslal svého syna Bohemunda do Epiru (dnešní Albánie). Vítězní Normané poté zaútočili na Makedonii a Thesalii, Benátky, který Byzanc udělila obchodní prifilegia pod podmínkou, že budou chránit úžinu, se snažily zabránit tomu, aby se obě pobřeží Jaderského moře ocitla pod normanskou nadvládou. Normané nepronikli do Byzance ani poté, co roku 1084 zničili benátské loďstvo. Guiscardova smrt v roce 1085 ukončila útoky na Epeiros a jeho vévodství se rychle rozpadlo. V roce 1109 zkrachovala Bohemundova výprava do Epiru, a přestože získal za první křížové výpravy knížectví v Aantiochii, Normané ho zase po roce 1125 ztratili. Benátský štít se ukázal jako účinná zbraň. Byzanc tak mohla ve 12. století odolávat četným normanským útokům.

Sicílie se v této době stala centrem normanské moci. V jejím čele stál Roger II. , syn Rogera de Hauteville. Podmanil si jich Itálie a zmocnil se Apulie. Během desetiletého, mimořádně krutého tažení dosáhl na kontinentu stejné moci, jaké se těšil na Sicílii. Donutil papeže, aby mu udělil titul krále Sicílie, Capuy a Apulie. Roger II. rozšířil svou nadvládu i na africké pobřeží, kde od roku 1148 kontroloval území od Tunisu po Tripolis. Rogerovi následovníci však dobytá území po jeho smrti v roce1154 ztratili.

Normanské království nejdříve úspěšně odolávalo, ale nakonec v roce 1194 padlo do rukou císaře Jindřicha IV. Z rodu Hohenštaufů. Až do roku 1268 zůstalo jednou z hlavních bašt německé císařské moci.

Během 13. století došlo k podmanění anglonormanských provincií francouzskou korunou a proces sjednocování normanských panství pomalu skončil.

Normani byli nejen dobří válečníci, ale i dovední stavitelé. Stavěli mohutné hrady s opevněním, které stojí dodnes. Normanské kostely mají krásně zdobené portály, mohutné zdi a pilíře. Jejich katedrály jsou vrcholnou ukázkou skvělé normanské architektury.

Zbraně starých Germánů

grafik@ujancaku.net — 2007-12-11T18:23:29+01:00

Zbraně starých Germánů

O tom, jak prastaré mýty, legendy či ságy dokáží ovlivnit jednání dnešních lidí se můžeme přesvědčit v mnohých příbězích ze současnosti.

Je málo známo, že jednou z hlavních příčin usilování Hitlera a nacistů o anexi Rakouska byla snaha o získání posvátného kopí uloženého ve vídeňském muzeu. Toto kopí si totiž nacisté mylně ztotožnili s mystickým posvátným kopím Germánů, jímž byl ozbrojen legendární král Vóden (Ódin), jak o tom vyprávějí staré nordické báje. Podle pradávné věštby vlastník této zbraně měl moc k ovládnutí světa. A na podobné věštby nacisté věřili.

Když bylo Rakousko obsazeno, pospíšili si nacisté s tím, že nechali posvátné kopí z Vídně přenést na hrad Wewelsburg, který byl centrem jejich Černého řádu. Kopí bylo spolu s Praporem krve (Blutfahne) a dalšími artefakty Černého řádu uloženo v podzemní kapli hradu. K těmto předmětům byl připojen i kovový tresor obsahující starý pergamen zhotovený K. E. Haushofferem, na němž byl popis tajemství síly kopí a jeho axaltace v runovém písmu. Kustodem posvátného kopí byl ustanoven sám Reinhardt Heydrich, který měl být jako jediný z nacistické elity poučen samotnými Temnými Mistry o vlastnostech této zbraně a způsobu jak ovládnout a využít jeho síly.

Podle vzoru templářů sestavil H. Himmler "Kruh třinácti rytířů svatého kopí" a stal se jeho Velkým Mistrem a komturem. Mezi další čelny tohoto společenství náleželi kromě Hitlera mhozí další nacističtí bosové.

Když se zhroutil válečný odpor Německa a blížila se porážka nacistů, rozhodl se Kruh třinácti Svaté kopí a další pro nacisty posvátné relikvie ukrýt, aby nebyly vítězi zneuctěny. Všechny tyto posvátné předměty byly označeny jako Valkure II. a uloženy do šesti bronzových, olovem utěsněných trezorů a ty byly odvezeny 19. února 1945 do Antarktidy ponorkou U 530, která vyplula z Kielu pod velením kapitána O- Wermoutta. Ponorka náklad vylodila v podzemním areálu Země královny Maud v území označovaném v argentinském přístavu Mar del Plata.

H. A. Buechner a W. Bernhard (Adolph Hitler and the Secrets of Holy Lance) pátrali po historii posvátného kopí z vídeňského muzea a došli k závěru, že to byla posvátná křesťanská relikvie, jíž římský setník Longinus probodl bok Ježíše Krista, přibitého na kříži. Tento oštěp, nebo spíše kopí bylo zprvu uchováno v Římě a po rozpadu říše jej převzal německý císař Barbarossa, nechal opravit zlomený list a vložil do něj jeden z hřebů, jimiž byl Kristus přibit na kříž. Toto kopí převzal císař Barbarossa jako svůj císařský emblém a vyjádření jeho údajného poslání udržovatele křesťanského dědictví Říma. Po založení řádu teutonských rytířů Longinovo kopí převzal tento řád do opatrování a bylo uloženo v tajné části podzemí norimberského hradu. Když Napoleonova armáda obsadila jižní Německo, bylo Longinovo kopí odvezeno jako válečná kořist a na příkaz Napoleona uloženo v císařské klenotnici ve Vídni a odtud později přeneseno do muzea.

Z toho vyplývá, že Longinovo kopí zjevně nemá nic společného s posvátným oštěpem Ódina zmiňovaným ve Vědmině písni nordického eposu Elder Edda.

Další historické bádání přinesla informace o tom, že existují ještě dvě další kopí považována za posvátné historické relikvie. Jedno z nich bylo zhotoveno pro Fineha, Áronova vnuka a jeho další osud není znám.

Třetí kopí bylo nalezeno kopáči na vrcholu Golgotě v roce 326, pracujícími na příkaz císařovny Heleny, matky Konstantina Velikého, ale ani osud tohoto kopí není znám. Máme tedy tři kopí, tři historické artefakty, ale zjevně žádné z nich nemá přímý vztah k posvátným zbraním germánského boha Ódina, o kterých se zmiňují nordické báje a jejich získání bylo toužebným přáním Hitlera a jeho nacistů.

Nordické ságy vyprávějí o božském prakráli Ásů jménem Thór či Äsathor (vůdce Ásů), nebo Ökuthór (thór jdoucí v čele). Thór ale pravděpodobně není samo jméno prakrále, ale poze prastarý titul vládce lidu Ásů. Skutečné jméno Thóra ságy neuvádějí v souvislosti s posvátným zákazem vyslovovat jméno krále, který byl považován za Boha. Ze souvislosti vyplívá, že Thór vládl lidu Ásů v časech, kdy ještě žili ve hvězdné pravlasti Thrúdvangy a Thór sídlil v královském městě Bilskirnir. Jelikož Ásové byli kruté, loupeživé plémě, vedli se sousedy neustále kořistnické války, byli nakonec deportováni na Zemi a usazeni v okolí Černého moře, především v A atolii a na území mezi dnešním Bulharskem a západním pobřežím Kaspického moře. Tuto novou vnucenou oblast Ásové pojmenovali Thrórheim, což staří Řekové četli a uchovali jako Thrakia. Nordická mytologie vypráví, že v dávných časech za krále Ódina válčili Ásové se svými pozemskými sousedy, ale měli nedokonalé a málo účinné zbraně. ôdin proto přikázal svým kovářům Nielbelungům, aby pro něj vyrobili neporazitelnou královskou zbroj sestávající z prsního krunýře, kovových rukavic, zvláštní přilby aopasku, který zvyšoval sílu bojovníka. Niebelungové ze zvláštního kovu pro Ódina zhotovili i neztupitelné zbraně, a to meč Gramm a jednobřité kladivo Mjölnir. Obě zbraně údajně tvořily jediný celek podobný středověké halapartně, který bylo možno dle potřeby rozdělit na meč a čakan. Sama kompletní zbraň se používala při boji s jízdou nebo při obraně a dobývání hradeb, či byla vrhána jako oštěp. Zhotovená zbroj i zbraně byly zasvěceny Thórovi a Ódin stanovil, že mohou být předávány pouze v přímé linii královské dynastie odvozující svůj původ přímo od praboha Thóra.

Ódin se svými Ásy vyvolal na Zemi dlouhé a ničivé války, známé jako války démonů, v nichž usiloval o ovládnutí celého světa. Tyto války skončily nakonec porážkou Ásů, jejichž odzbrojením a deportací na sever Evropy, především na Skandinávský poloostrov. Král Ódin byl zajat, uvězněn abyli mu vítězi odebrány posvátné atributy. Zbroj a především sestava Grammu a Mjölnirem byla ukryta na neznámém místě.

V podobném duch vypovídají i staré řecké mýty, v nichž má Thór jméno Krón (Chronos), kováři Niebelungové jsou uváděni jako Daktylové a Ásové jsou zváni Kuréti. Staří Řekové uvádějí, že Daktylové byli zručnými kováři, kteří vynalezli zvláštní ocel pro výrobu nezničitelných zbraní.

V předhůří Araratu žil se svým lidem král Túbalkain, o němž se vypráví, že byl identický s králem Ásů Vódenem či Ódinem. Lid Túbalkaina - bibličtí Túbalkainové byli pravděpodobně identičtí s mýtickými Nielbelungy, neboť jsou uváděni jako vyhlášení kováři. V zemi Nód žili další dva kmeny odvozující svůj původ od Kaina, a to Júbalové a Túbalové. Dochovala se pověst, že král Túbalkain si stěžoval bohu na to, že nemají účinné zbraně, a tak jsou svým sousedům vydáni všanc. Bůh prý nechal na úpatí Araratu dopadnout velký žhavý balvan tvořený na Zemi neznámým kovem. Pravděpodobně šlo o kovový bolid tvořený železem, legovaným větším množstvím niklu a kobaltu. Z tohoto kovu Túbalkainové pro svého krále zhotovili zázračné nerezavějící a neztupitelné zbraně, především meč a jednobřité kladivo nasazené na dlouhé holi. Obě zbraně tvořily jeden celek, ale bylo možno je dle potřeby jednoduše rozdělit. Bůh tyto zbraně obdařil zvláštní mocí, jíž nemohl žádní protivník držitele posvátné zbraně odolat a stanovil, že záleží pouze na držiteli, zda tuto moc užije ve prospěch dobra či zla. Když tuto posvátnou zbraň použil Túbalkain k prolití krve a dopustil se poprvé vraždy na Zemi, přikázal Bůh Túbalkainovi posvátnou zbraň ukrýt v hluboké jeskyni v pohoří Efraim, v Kašmíru. Když tento příkaz Túlbalkain provedl, stanovil Bůh, že nadále již žádný král pocházející z linie Kaina, nesmí již nikdy mít tyto zbraně v držení, neboť jsou určeny výhradně lidu pocházejícímu t linie Noemovy, čímž byli snad míněni především Hebrejové.

Na dlouhou dobu tyto posvátné zbraně mizí ze světa a opět se vynořují až s Mojžíšem v souvislosti s exodem Hebrejů z Egypta v roce 1495 př. n. l. do Země zaslíbené. Osud těchto psvátných zbraní dnes není znám. Mohly zůstat spolu s Mojžíšem v Kašmíru, ale stejně dobře je mohli Hebrejové přinést sebou do Kanaanu.

Hitlera s existencí mýtických posvátných zbraní Ódina seznámil opat kláštěra v Lambachu J. Lauze v souvislosti s výkladem nordických ság Germánů. Kdesi zde leží pramen urputné touhy Hitlera a nacistů po vlastnictví posvátných zbraní Ódina. Hitler zřejmě dospěl k názoru že Ódinovy zbraně vlastní Hebrejové a nehodlají je německým dědicům navrátit. Tím se pro Hitlera a nacisty stali Hebrejové úhlavními nepřáteli Němců. které bylo nezbytné zbavit mystické moci posvátných zbraní a vyhladit je. To snad je hlavní důvod a podstata mystické nenávisti Němců vůči Židům.

Josef Kuneš

Další informace:
Informace na Wikipedii v angličtině.

Šermířský boj vyžaduje silné napětí

grafik@ujancaku.net — 2007-12-11T18:23:16+01:00

Šermířský boj vyžaduje od šermíře silné napětí
a vyvolává u něho stav vzrušení,
při němž musí umět rozlišovat a chápat
každý moment boje v podrobnostech
i průběh boje v celku.

V. A. Arkaděv