Meče dvouruční
21/06/07 19:23 Naleznete v: Zbraně a
zbroj |
Historie
a vývoj
Meče dvouruční
Po uznání užitečnosti mečů pro jeden a půl ruky vyvstal požadavek o vyrobení ještě těžších a důraznějších zbraní vhodných pro použití pěších bojovníků.
O osvědčení těchto mečů v pěších bojích bylo rozhodnuto u švýcarských lancknechtů, u nichž tato pádná zbraň se stala obávanou hlavně proti protivníkovým kopiníkům.
Meč býval dlouhý 150-180 centimetrů a délka jeho jílce dosahovala až 45 centimetrů. Ten býval ukončen těžkou hlavicí a byl opatřen mohutnou záštitou s prstenci. Přímá, dvoubřitá čepel měla buď rovné, nebo plamenné ostří. Důvodem vlnovitě tvarované čepele byla snad větší řezná plocha seku, a nebo pouze módní výstřelek. Dlouhý jílec byl někdy rozdělen uprostřed prstencem. Ruce chránila záštita mírně zahnutá k čepeli. Část čepele bývala pod záštitou kryta kůží, která umožňovala uchopení meče níže, když to vyžadovaly podmínky boje. K ochraně ruky v této části čepele sloužily dva záchytné háky. Meč se nosil na ramenou a bez pochvy. Navzdory vžitým představám to byl meč poměrně lehký, s čepelí do určité míry pružnou, takže se jímdalo i šermovat. Popis jeho užití uvádí velmi podrobně spisovatel Hans Tallhofer (1475). Dlouhý jílec zakončený těžkou hlavicí vyrovnával délku i váhu čepele a zajišťoval tak vyvážení potřebné pro dobrou ovladatelnost.
Z historie této zbraně víme, že největší využití této zbraně bylo u švýcarských lancknechtů, kteří v 15. a 16. století získali pověst nejlepších námezdných žoldnéřů v Evropě.
V 16. století se poprava mečem, která měla tradici už od vlády Jindřicha VIII. stala ve většině evropských měst tím nejpreferovanějším způsobem vykonávání trestu smrti a v nich bylo často používáno dvouručních mečů.
Také tzv. Boží soudy v nichž se rozhodovalo o vině či nevině zúčastněných byly často rozhodovány souboji s dvouručními meči.
Dvouruční meče se používaly v nejširším měřítku i na Východě. Víme, že japonská katana patřila mezi nejsnámnější zbraně tohoto typu.
V 16. století se s touto zbraní seznámila již celá Evropa. Slavné solingerské zbrojírny v Německu zavedly hromadnou výrobu dlouhých čepelí pro tuto zbraň, která byla stále více žádána.
Italský učitel šermu, metodik a spisovatel Giacomo Grassi z Modeny ve své knize z roku 1570 uvádí, že šerm dvoudílným mečem vyžaduje značnou sílu a obratnost a že je vhodným hlavně v boji jednotlivce proti přesile.
V roli čestné zbraně se dvouruční meč stává i zbraní dekorativní a ozdobnou. Zvláštní efektní dvouruční meče pocházejí z dílem zbrojířů v německém Brunšiku, kde je též nisila knížecí garda.
Po uznání užitečnosti mečů pro jeden a půl ruky vyvstal požadavek o vyrobení ještě těžších a důraznějších zbraní vhodných pro použití pěších bojovníků.
O osvědčení těchto mečů v pěších bojích bylo rozhodnuto u švýcarských lancknechtů, u nichž tato pádná zbraň se stala obávanou hlavně proti protivníkovým kopiníkům.
Meč býval dlouhý 150-180 centimetrů a délka jeho jílce dosahovala až 45 centimetrů. Ten býval ukončen těžkou hlavicí a byl opatřen mohutnou záštitou s prstenci. Přímá, dvoubřitá čepel měla buď rovné, nebo plamenné ostří. Důvodem vlnovitě tvarované čepele byla snad větší řezná plocha seku, a nebo pouze módní výstřelek. Dlouhý jílec byl někdy rozdělen uprostřed prstencem. Ruce chránila záštita mírně zahnutá k čepeli. Část čepele bývala pod záštitou kryta kůží, která umožňovala uchopení meče níže, když to vyžadovaly podmínky boje. K ochraně ruky v této části čepele sloužily dva záchytné háky. Meč se nosil na ramenou a bez pochvy. Navzdory vžitým představám to byl meč poměrně lehký, s čepelí do určité míry pružnou, takže se jímdalo i šermovat. Popis jeho užití uvádí velmi podrobně spisovatel Hans Tallhofer (1475). Dlouhý jílec zakončený těžkou hlavicí vyrovnával délku i váhu čepele a zajišťoval tak vyvážení potřebné pro dobrou ovladatelnost.
Z historie této zbraně víme, že největší využití této zbraně bylo u švýcarských lancknechtů, kteří v 15. a 16. století získali pověst nejlepších námezdných žoldnéřů v Evropě.
V 16. století se poprava mečem, která měla tradici už od vlády Jindřicha VIII. stala ve většině evropských měst tím nejpreferovanějším způsobem vykonávání trestu smrti a v nich bylo často používáno dvouručních mečů.
Také tzv. Boží soudy v nichž se rozhodovalo o vině či nevině zúčastněných byly často rozhodovány souboji s dvouručními meči.
Dvouruční meče se používaly v nejširším měřítku i na Východě. Víme, že japonská katana patřila mezi nejsnámnější zbraně tohoto typu.
V 16. století se s touto zbraní seznámila již celá Evropa. Slavné solingerské zbrojírny v Německu zavedly hromadnou výrobu dlouhých čepelí pro tuto zbraň, která byla stále více žádána.
Italský učitel šermu, metodik a spisovatel Giacomo Grassi z Modeny ve své knize z roku 1570 uvádí, že šerm dvoudílným mečem vyžaduje značnou sílu a obratnost a že je vhodným hlavně v boji jednotlivce proti přesile.
V roli čestné zbraně se dvouruční meč stává i zbraní dekorativní a ozdobnou. Zvláštní efektní dvouruční meče pocházejí z dílem zbrojířů v německém Brunšiku, kde je též nisila knížecí garda.
Josef Kuneš